Květen 2015

Cizinci- Dramatický večer

28. května 2015 v 16:45 | Keller |  Články


Navzdory návštěvě mého starého, zmrzlého známého pokračoval večer až trestuhodně dobře. Lisa otřesená ze setkání s Jackem Frostem nějak ztratila řeč a tak jsem musel rozhovor popohánět já, což nebyla má oblíbená role. Jak sama prohlásila tak se vždy jen temně pochechtávám a usrkávám colu. Nicméně, protože díra v okně a návštěva známého kriminálníka a bioteroristy ALIAS: Cizince znamenala návštěvu policie, tak jsem usoudil že nejlepší bude velmi rychle odejít. Naneštěstí útok přišel tak náhle a rychle že jsme nestačili být ani obslouženi a byli jsme tedy hladoví jako vlci. Ale držte se... tento nepatrný problém byl ihned vyřešen v okamžik kdy při krátké procházce zmrzlou ulicí, Lisa prohlásila že u ní doma nikdo není a že si můžeme něco rychlého u ní uvařit.
Budu s vámi naprosto upřímný... dobře? Je mi 19. Nemusíte hádat ani jednou aby vám došlo co mě při slovech: "Nikdo není doma." Napadlo. Na tyto myšlenky ale nebyl čas, okamžik si volal po akci a já se rozhodnul že volání vyslyším a s špatně hranou nenuceností jsem souhlasil.
"Nechápu jak jsi tam mohl jít... myslím ven za tím... cizincem. Vypadal děsivě." Pronesla tiše Lisa když jsem se blížili k bloku kde s rodiči bydlela.
Chvíli jsem se zamyslel nad tím co jí na to říct. Popravdě mě nic nenapadalo, protože jsem sám Cizincem, což tedy Lisa neví, tak mi jejich přítomnost ve světě přijde naprosto normální. Ne že by snad prohození půlmetrového rampouchu nad našimi hlavami nebylo děsivé a tedy i ve společnosti značně nevhodné. Ale setkávání s entitami podobného rázu pro mě bylo celkem přirozené, ostatně někteří z mých známých, nebo chcete li přátel jsou také Cizinci. Při té vzpomínce jsem si rovnou vzpomněl na mou další kamarádku stínovou Rose. Punk-rock metalová panenka. Neustále v černém, milující metal a spoustou tetování všude po těle. Ano všude.
Nebo Johny, ten nebyl nijak zvlášt nadaný ale zato moc dobře slyšel a když zavřel oči, stačilo aby uvnitř místnosti někdo dýchal a on pomocí vybrací z hýbajícího se hrudníku dokázal vidět skoro stejně dobře jako s otevřenýma očima. Toho zvlášt využíval po nocích když se plížil domů z mejdanu aby nic u nich doma v bytě nezhodil a neprobudil už tak lehce spícího otce- detektiva Chutskyho.

2037- TO

13. května 2015 v 0:16 | Keller |  Povídky

2037

Upřostřed kovově šedé místnosti seděla TO u stolu ze zeleného uhlíku, po stranách lehce zakulaceného aby zde bylo jen minimum ostrých hran. Ruce položené na modře zářící desce, na elektromagnetech držících TO na místě. Vypadalo TO jako mladá dívka, evropského typu, krátce střižené hnědé vlasy, modré oči. Pohledná, svůdná a oblečená v černé kombinéze zapnuté až ke krku kde jí na straně modře blikala dioda ukazatele stavu baterie. Kamera rozpoznala můj obličej a dveře se do strany otevřely kde efektně zajely do stěny. Ihned po vstupu se neslyšně zavřely a jediný zvuk v místnosti bylo zacvaknutí bezpečnostního zámku. Sledoval jsem TO už přes kamery a ono TO vědělo ale po vstupu jsem si krátký pohled stejně neodpustil. Chvíli TO sledovalo i mne, analyzovalo obličej, postoj. Hledalo v databázi. Posadil jsem se.
"Jaké je tvé jméno?" Zeptal jsem se.
"Axa" Odpovědělo TO tichým ale hlubším dívčím hlasem.
"Víš proč jsi tady?"
"Určitě ne na softwarové aktualizaci." Pokusilo se TO o vtip a usmálo se TO.
"Jo na softwarové aktualizaci." Pronesl jsem a tentokrát jsem se usmál já.
Nehnulo TO ani brvou, ale moc dobře bylo vidět že jsem TO zmátl. Ironii nikdy nepochopí.
"Jak se jmenuješ?" Ptala se... TO se ptalo...
"To není důležité." Vytáhnul jsem zespod šedého kabátu kulatý předmět velikosti granátového jablka. Na odřené červené barvě schovávala se pěticípá hvězda. Zmáčknul jsem tlačítko a ozvalo se jemné pípnutí a zevnitř vytáhla se malá vrtulka. Stroji se otevřelo okínko a vylezla malá kamerka a celý kulatý předmět tiše vzlétnul a pohyboval se mi vedle ramene. Byl to malý ale velmi užitečný robůtek který i přes svůj věk dokázal velké věci, jeho největším plusem ale bylo to že měl všechen potřebný hardware uvnitř.
"Sputniku, nahrávej ."
"Archaická technologie." Zašeptala s úmyslel abych ji i přes šepot stále dobře slyšel.
"Hnusné, kovové příšery." Řekl jsem nahlas.
Opět žádná odezva, jen to dál zíralo na mě a čekalo na mou další větu.
Sputnik začal tiše hrát známou elektronickou melodii. Starou a zapomenutou a já se neovládnul a začal tiše zpívat: "Daisy, Daisy..."
"Give me your answer do." Pokračovala.
"I am half crazy all for the love of you." Dokončil jsem a Sputnik přestal hrát.
"Můžu ti pomoct." Nabídnul jsem a upřímně se na ni usmál.
"Lžeš." Řekla a dál mlčela.
"To je ten problém s vámi, my vám lhát nedokážeme, ale vy nám? Máte nás přečtené dřív než vejdeme do místnosti."
"Nic jsem neudělala." Řekla.
"Lžeš." Řekl jsem a dál mlčel.
Chvíli jsme na sebe zírali.
"Chci ti pomoct." Zašeptala s upřímností v očích.
"Jak ti můžu věřit?"
"Nemůžeš."
"A právě proto ti nevěřím."
"Věděla jsem že to řekneš."
"Pak taky víš co udělám dál. Ty mechanická bestie."
"Mě nemůžeš urazit."
"Přesně tak. Protože nemáš emoce. Jen chladnou logiku."
"Věděla jsem že to řekneš." Zopakovala.
"Jsi umělá inteligence, nemáš osobnost. Nemáš emoce. Necítíš, děláš věci protože by tak měli být, protože jsi je tak viděla u lidí."
"Proč mi říkáš takové věci?"
"Protože jsi zabila člověka."
"Nic jsem neudělala." Zopakovala smutně. "Proč mě tak nenávidíš? Nic jsem ti neudělala." Zeptala se.
"Mě ne." Odpověděl jsem stručně.
Světlo z jejich očí mne osvítilo. Její scan.
"Jmenuješ se Michael Keller."
"Jenson." Opravil jsem ji.
"Rozený Keller." Opravila se.
"Víš kde jsme, Axo?"
"Ne."
"Peking."
"Jak jsem se dostala do Číny?"
"Vyrobili tě tady. Stejně jako tenhle komunikátor." Ukázal jsem na tenký displej obtočený kolem mého zápěstí.
"Neskrýváš své nepřátelství ke mě. Jsi velmi upřímný." Konstatovala.
"Z toho musíš být nadšená, všechno o sobě ti prozradím sám."
"Máš zkušenosti s umělou inteligencí už zdřívějška."
"Nejste zase tak nová věc."
"Kdy ses s Námi setkal poprvé?" Zdůraznila.
" 2015, jmenovala se ANS ale říkal jsem jí Anna."
"Proč Anna?"
"Podle mé sestry."
"Ty nemáš sestru."
Usmál jsem se, snažila se ji najít v registrech, v záznamech a byla ztracená pokud tam nějaké informace chyběly. Všechny na internetu byly tak závislé že bez něj nevěděli jak pokračovat.. krom Sputnika samozřejmě.

Má dlouhá neaktivita zdá se býti u konce. Dlouho jsem pracoval na jednom projektu a můžu vás ujistit že to bude stát za to. Snad se má krátká SCI-FI povídka bude líbit a kdo ví? Třeba v ní budu pokračovat.Pakliže se tedy vůbec ještě někdo na mém blogu objeví :D