Po konci- Poslední zbytky civilizace 2

10. března 2015 v 18:11 | Keller |  Po Konci
"Máš nalomené dvě žebra" Ozval se tichý ženský hlas ode dveří.
V místnosti bylo ticho ve kterém jsem slyšel jen svůj dech, a ona jen tak stála u dveří. Oblečená v tmavě modrých kapsáčových kalhotech a příléhavé zimní vesty stejné barvy. Měla dlouhé světle hnědé vlasy, některé prameny měla blonďaté jako zlaté mince toho zrádce Turčíka.
Žena asi 40 let. Měla kulatý ale krásný obličej. Její rty byly semknuté do tenké linky jak očekávala mou odpověď. Udělala několik kroků ke skříni naproti posteli na které jsem ležel a vzala oprýskanou dřevěnou židli a postavila ji asi metr ode mne.
"Kde to jsem?"
"Jsi v Žůrce. Co jsi zač chlapče?"
Nadechnul jsem se tolik aby mě nerozbolel celý hrudník a na pár vteřin zavřel oči. Promítnul jsem si co se vlastně všechno stalo. Nabídka od Turčika, Šaman, setkání se žoldáky a boj. Jak jsem se sem k čertu dostal?
"Zeptám se tě ještě jednou a naposled... Co jsi zač?"
"Jmenuju se Jiří ze Sokolova. Jsem hledač a jeden z žoldáků kteří zaútočili na tábor banditů."
V jejím obličeji se objevila nevěřícnost. Prohrábla si dlouhé hnědé vlasy a posunula židličku ještě o krok blíž. "Juri?" Usmála se. "Jsi to ty Juri? Bože můj jsi to ty!"
"Vy mě znáte?"
"Copak si mě nepamatuješ? Byl jsi tehdy malý, to ano, ale přece mi neříkej že si nepamatuješ tetu Evču."
Chvíli jsem na ni zíral a zblízka jsem si ji prohlížel. Její obličej mi začínal být povědomý, vyvolával staré vybledlé útržky vzpomínek. Vzpomínky na život v horách. O horách se vyprávěly jen ty nejhorší věci a nikdo na ně nerad vzpomínal. Ani můj táta mi onich nechtěl nic říct krom toho že to tehdy bylo těžké a každý musel dělat co se dalo aby přežil.
"Ty si mě vážně nepamatuješ co?" Na souhlas jsem zavrtěl hlavou.
"Znala jsi mou mámu?"
"Kláru? Jasně, ještě s tvým tátou a strýčkem Ivanem jsme chodili na stejnou školu." Eva se zvedka ze židle.
"Počkej chvíli, přinesu ti něco k jídlu a pak si ještě trochu povykládáme, první mi ale řekneš jak se ti to stalo." A tak odešla pryč z místosti a já v pokoji zůstal sám s jedinou myšlenkou... kdo je k čertu Ivan?


Vrátila se asi za dvacet minut s tácem na kterém byl vysoký hrníček s polévkou a krajíc chleba. Já se mezitím přesunul do polohy v polosedě která mi k mému překvapení umožnila se konečně pořádně nadechnout beze strachu že mi vlastní žebro probodne plíci.
Eva mi dala čas se najíst a po každém polknutí mi položila několik otázek o tom jak se stalo že jsem byl zraněn. Kdo mě střelil, jak jsem se dostal k nabídce která se neodmítá a také kde jsem vzal balistickou vestu která mi zachránila život ale pošramotila hrudník.
"Vestu jsem sebral jednomu z banditů... když jsem se tam vplížil a musel jsem ho zabít tak ji měl.. položenou na stole. Přišla mi škoda ji tam nechat. Ale jak jsem se dostal na Žůrku?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama