Po konci- Poslední zbytky civilizace

6. března 2015 v 19:15 | Keller |  Po Konci


Oranžové světlo zapadajícího slunce svítilo skrz mlžný opar a já opět sledoval otce jak stojí na deset metrů ode mě. Vypadal mnohem starší než jsem ho znal. Šedivé strniště bylo v rozporu s tím že by mu nemělo být ani padesát let. Jeho unavené modré oči na mne radostně pohlédly a ruce se mu roztáhly v náznaku objetí. Zavál silný vítr a jeho olivový vojenský kabát, stejný kabát jaký jsem měl na sobě já, se rozevlál. Znovu jsem pohlédnul na velký červený kříž našitý na jeho pravé rameno a on mě dál sledoval s velkou trpělivostí.
"Neobejmeš mě Jirko?"
"Jsi mrtvý." Obvinil jsem ho a neodvažoval se udělat ani krok.
"To ty jsi teď taky." Usmál se pobaveně. "Nebo třeba nejsi, kdo ví? Třeba ani já nejsem mrtvý."
Světlo zářilo silněji než jarní slunce a stejně tak se zvedal i vítr. Za okamžik jsem otce už ani neviděl a to ve mne vzbudilo beznaděj. Rozběhnul jsem se za ním a doufal že ho najdu. Že do něj vrazím a přímo do jeho objetí. Že všechna smrt zmizí a budu konečně v bezpečí. Ale život není tak jednoduchý... ne teď, ne nikdy.
Otevřel jsem oči do tmavého pokoje malého pokoje. Na stropě se mi nad hlavou pomalu točil větrák a já cítil lehký vánek chladného vzduchu na tváři. Byl jsem nahý do půl těla s hrudí obvázanou stahovacími obvazy díky kterým se dýchání stalo obtížným. Chtěl jsem se posadit a v ten okamžik jsem ucítil ostrou bolest, vystřelující z pravé strany hrudníku a tak jsem se položil zpátky na měkkou postel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama