Březen 2015

Po konci- Poslední zbytky civilizace 3

17. března 2015 v 19:22 | Keller |  Po Konci
"Byl to první kterého jsi zabil co?" Ptala se se soucitem v hlase.
A já ani nemusel odpovídat protože v jejích očích jsem viděl ten zvláštní stín který byl v lidech které jsem znal. Stín činů které byli dříve mír milující lidé nuceni udělat. Obzvlášt na ženy se jím zdály být poznamenané nejvíc. Žena pana Antonína, jménem Vlasta byla dříve zdravotní sestřičkou v obrovských nemocnicích, ne ta jedna naše malá světnice. Poznala smrt již před pádem ale to co přišlo pak ji poznamenalo. Nevychází z domu, tiše sedí jen poslouchá a se skloněnou hlavou prochází životem a nevnímá ubíhající čas. Tehdy mi bylo 12 když přišel jeden z nájezdů banditů. Zbraní tehdy nebylo mnoho, tedy na naší straně. Oni přišli a zapalovaly domy, zabíjely na potkání, popravovali. My bojovali, vším co jsme měli ale skončili jsme s tátou před domem. Stříleli do lidí kteří se vzdávali a my jen tak čekali na smrt. Tátovi došly náboje v pušce když měl zbran u hlavy tak nemohl už nic dělat a jen dokola opakoval: "Všechno bude v pořádku Juri, neboj se." Brečel jsem jak malej fracek když ten zakuklenec řval ať si táta klekne a podívá se na něj.
Tehdy, ta tichá, malá žena popadla sekerou položenou na špalku ve dvoře. Jednomu z nich s ní roztříštila lebku, druhého s ní sekla do hrudi tak hluboko že ji nemohla vytáhnout. Naši lidi se v ten okamžik vzdoru vzpamatovali a vyburcovaní k boji tou starou ženou porazili zbytek banditů.
Po tom všem, se nic nezměnilo. Vlasta dál tiše seděla ve svém křesle a naslouchala světu kolem ní a dál jen tiše sledovala jak utíká čas.
Eva mi nemusela říct svůj příběh i když by mě zajímal věděl jsem co bych asi uslyšel. Smrt blízkých, vysoká dětská úmrtnost, hrozba otroctví a hladomoru udělala své a ženy, zdály se občas mnohem zocelenější než muži.

Děkuju za přečtení a snad se v týdnu konečně dostanu k zveřejnění mé první povídky. Poslední dobou je toho na mě nějak moc tak se musím omluvit za přítomnou neaktivitu. Pokusím se to napravit!
Případné poznatky mi prosím napište do komentů. Zdáárek!

Po konci- Poslední zbytky civilizace 2

10. března 2015 v 18:11 | Keller |  Po Konci
"Máš nalomené dvě žebra" Ozval se tichý ženský hlas ode dveří.
V místnosti bylo ticho ve kterém jsem slyšel jen svůj dech, a ona jen tak stála u dveří. Oblečená v tmavě modrých kapsáčových kalhotech a příléhavé zimní vesty stejné barvy. Měla dlouhé světle hnědé vlasy, některé prameny měla blonďaté jako zlaté mince toho zrádce Turčíka.
Žena asi 40 let. Měla kulatý ale krásný obličej. Její rty byly semknuté do tenké linky jak očekávala mou odpověď. Udělala několik kroků ke skříni naproti posteli na které jsem ležel a vzala oprýskanou dřevěnou židli a postavila ji asi metr ode mne.
"Kde to jsem?"
"Jsi v Žůrce. Co jsi zač chlapče?"
Nadechnul jsem se tolik aby mě nerozbolel celý hrudník a na pár vteřin zavřel oči. Promítnul jsem si co se vlastně všechno stalo. Nabídka od Turčika, Šaman, setkání se žoldáky a boj. Jak jsem se sem k čertu dostal?
"Zeptám se tě ještě jednou a naposled... Co jsi zač?"
"Jmenuju se Jiří ze Sokolova. Jsem hledač a jeden z žoldáků kteří zaútočili na tábor banditů."
V jejím obličeji se objevila nevěřícnost. Prohrábla si dlouhé hnědé vlasy a posunula židličku ještě o krok blíž. "Juri?" Usmála se. "Jsi to ty Juri? Bože můj jsi to ty!"
"Vy mě znáte?"
"Copak si mě nepamatuješ? Byl jsi tehdy malý, to ano, ale přece mi neříkej že si nepamatuješ tetu Evču."
Chvíli jsem na ni zíral a zblízka jsem si ji prohlížel. Její obličej mi začínal být povědomý, vyvolával staré vybledlé útržky vzpomínek. Vzpomínky na život v horách. O horách se vyprávěly jen ty nejhorší věci a nikdo na ně nerad vzpomínal. Ani můj táta mi onich nechtěl nic říct krom toho že to tehdy bylo těžké a každý musel dělat co se dalo aby přežil.
"Ty si mě vážně nepamatuješ co?" Na souhlas jsem zavrtěl hlavou.
"Znala jsi mou mámu?"
"Kláru? Jasně, ještě s tvým tátou a strýčkem Ivanem jsme chodili na stejnou školu." Eva se zvedka ze židle.
"Počkej chvíli, přinesu ti něco k jídlu a pak si ještě trochu povykládáme, první mi ale řekneš jak se ti to stalo." A tak odešla pryč z místosti a já v pokoji zůstal sám s jedinou myšlenkou... kdo je k čertu Ivan?


Vrátila se asi za dvacet minut s tácem na kterém byl vysoký hrníček s polévkou a krajíc chleba. Já se mezitím přesunul do polohy v polosedě která mi k mému překvapení umožnila se konečně pořádně nadechnout beze strachu že mi vlastní žebro probodne plíci.
Eva mi dala čas se najíst a po každém polknutí mi položila několik otázek o tom jak se stalo že jsem byl zraněn. Kdo mě střelil, jak jsem se dostal k nabídce která se neodmítá a také kde jsem vzal balistickou vestu která mi zachránila život ale pošramotila hrudník.
"Vestu jsem sebral jednomu z banditů... když jsem se tam vplížil a musel jsem ho zabít tak ji měl.. položenou na stole. Přišla mi škoda ji tam nechat. Ale jak jsem se dostal na Žůrku?"

Slunce- úryvek z deníku

7. března 2015 v 17:33 | Keller |  Články
6.2.2014
Je to poprvé co píšu něco takového jako se právě chystám sám, připadá mi to jako nějaký holčičí deníček který jsem jen bohužel nezačal tím klišoidním: "Milý Deníčku…"
Dnešní den nebyl v podstatě ničím zvláštní, nebyl výjimečný a přitom se toho tolik událo. Ráno jsem tvrdě bojoval sám se sebou když jsem sám sebe přemlouval abych zůstal pro jeden den doma. Nebylo mi zrovna nejlíp- klasika prostě kašlíček a rýmečka = chlapská smrtící nemoc. Já pro jistotu ani jedno neměl, jenom mě bolela hlava ale nezbylo mi nic jiného než to rozchodit a napochodovat hezky a rutinně do školy. Ranní hodina Informačních Komunikačních Technologií mě spolehlivě málem poslala zpátky do říše snů a následující hodina tělocviku udělala v podstatě to samé protože právě na škole probíhal souboj několika škol ve florbale. Nemám ponětí kolik jich vlastně bylo každopádně během dvou hodin přijely tři sanitky.

Dvě hodiny mé oblíbené angličtiny mne alespoň na chvíli udržely vzhůru ale obávaná chemie z níž celou třídu očekávala písemka se blížila stejně rychle jako se hodinové ručičky posouvaly do prava.
Nakonec to nebylo tak složité, elektronová konfigurace jódu a kyslíku se spočítala skoro sama a když bůh dá tak budou i dobře. Ale abych se konečně dostal k tomu hlavnímu. Blížil jsem se cestě domů a z mhd vystoupil u obchodního centra. Po výtečném hambáči v burger gillu situovaném v posledním patře jsem veseleji kráčel parkem a něčeho si všimnul. Přes mlžný opar, Slunce osvěcovalo celou tu zelenou scénu a já se zastavil a jen se díval na všechno kolem, v kombinaci s písní od rapera Plexa- Najkrajšia vec jsem na okamžik po celém tom dni kdy jsem byl hladový unavený a možná i otrávený rutinou pocítil radost ze života a spokojenost a znovu po dlouhé době si uvědomil jakou že to krásu mám před sebou. Přepnul jsem písničku na sabaton, čas jet domů.

Po konci- Poslední zbytky civilizace

6. března 2015 v 19:15 | Keller |  Po Konci


Oranžové světlo zapadajícího slunce svítilo skrz mlžný opar a já opět sledoval otce jak stojí na deset metrů ode mě. Vypadal mnohem starší než jsem ho znal. Šedivé strniště bylo v rozporu s tím že by mu nemělo být ani padesát let. Jeho unavené modré oči na mne radostně pohlédly a ruce se mu roztáhly v náznaku objetí. Zavál silný vítr a jeho olivový vojenský kabát, stejný kabát jaký jsem měl na sobě já, se rozevlál. Znovu jsem pohlédnul na velký červený kříž našitý na jeho pravé rameno a on mě dál sledoval s velkou trpělivostí.
"Neobejmeš mě Jirko?"
"Jsi mrtvý." Obvinil jsem ho a neodvažoval se udělat ani krok.
"To ty jsi teď taky." Usmál se pobaveně. "Nebo třeba nejsi, kdo ví? Třeba ani já nejsem mrtvý."
Světlo zářilo silněji než jarní slunce a stejně tak se zvedal i vítr. Za okamžik jsem otce už ani neviděl a to ve mne vzbudilo beznaděj. Rozběhnul jsem se za ním a doufal že ho najdu. Že do něj vrazím a přímo do jeho objetí. Že všechna smrt zmizí a budu konečně v bezpečí. Ale život není tak jednoduchý... ne teď, ne nikdy.
Otevřel jsem oči do tmavého pokoje malého pokoje. Na stropě se mi nad hlavou pomalu točil větrák a já cítil lehký vánek chladného vzduchu na tváři. Byl jsem nahý do půl těla s hrudí obvázanou stahovacími obvazy díky kterým se dýchání stalo obtížným. Chtěl jsem se posadit a v ten okamžik jsem ucítil ostrou bolest, vystřelující z pravé strany hrudníku a tak jsem se položil zpátky na měkkou postel.