Po Konci- Zabit soucitem- Finále

1. února 2015 v 20:11 | Keller |  Po Konci
Plazím se ve zmrzlém listí zabořený ve zmzlém bahně. Plazím se tiše a stávám se stínem kračejícím udolím smrti. Jsem tmou v šeru a zbývá ještě pár desítek metrů a budu v pozici ve které se spustím do tábora banditů. Dívka je v jedné z chat a dle starce Továrníka je to ta největší se spoustou oken. Na levo ode mne kopeček obsazený mými přáteli. Na levo kulometné hnízdo snad brzy obsazené mými dalšími přáteli.
Srdce buší napětím a adrenalin je pumpován do mých žil. Proudí tělem a tělo chce běžet řvát hýbat se a konat. Ale já se plazím a plazím se s pocitem že mi srdce vyskočí z hrudi a uteče samo do tábora banditů zachránit bájnou děvu. Ve své podstatě jsem byl princem který se svou chrabrou družinou zachranoval ubohou krásnou princeznu z rukou zlých zbojníků a loupežníků.
Realita byla však jiná než pohádky Karla Jaromíra Erbena často předčítané mou milovanou matkou. Byla krvavější a každým metrem jsem se blížil k jednomu z banditů který hlídal svůj malý plácek na kopečku. Byl tam menší přístřešek s barelem ve kterém vesele plápolal oheň a ten nebožák seděl v zahradním křesílku sám. Navlečený v roztrhaném vatovém kabátu s černou kuklou na hlavě avšak bez plynové masky či respirátoru usínal v opojném pocitu opilosti z pálenky kterou měl položenou hned vedle stoličky. Na stole se mu válelo několik prázdných konzerv a něco co vypadalo jako pancíř.
Přišel čas si masku sundat. Můj obličej potrestal chladný vítr a já zalitoval že si ji kvůli hlasitému dýchání přes filtr nemohu nasadit zpět. Vzduch jemně škrábal v krku a já se rozhodl raději dýchat co nejméně.
Nebožák spal když jsem k němu přistoupil zezadu a vytáhnul lovecký nůž. Roztřeseně jsem jím kroužil nad jeho krkem až se mu naokamžik otevřely oči. Hleděl na nůž nad sebou a nehnul ani brvou jen dal ruce nad hlavu.
Zaříznul jsem nůž hluboko do krku a modlil se v jeho brzký skon ale on ještě několik minut chrčel když krvácel. V jeho očích jsem viděl bolest a nechápavost. Co se mi to děje? Proč krvácím? Proč nemůžu dýchat? Zabil mě ten kluk?!
A já tam nad ním stál a nemohl se ani pohnout. Cítil jsem se jako jeden z nich, jako jeden z těch špinavých vrahů a násilníků. Mé tělo naplnila nutná potřeba a tak jsem se pozvracel.
V dálce jsem viděl obrysy mých spolubojovníků. Oni viděli mě a já viděl je. Takjednoduchý signál to byl. Nebylo třeba mávat červenými šátky. Stačilo jen jednoduché kývnutí dávající na jevo že klid před bouří je pryč a že právě udeřil hrom.
Kulometná palba mi i z takové dálky málem utrhla uši, to mě ale nezastavilo a já zbíhal dolů po kopci, přeskočil malý potůček a přitisknul se k nízkému dřevenému plotu když jsem čekal až stráže ode dveří poběží bojovat s tím narušitelem u kulometu. Muselo jich být snad dvacet. Dvacet ozbrojenců právě teď střílelo na mé spolubojovníky.
"Kdo kurva jsi?!" Zamířila na hlavu banditova puška. Připravoval jsem se na smrt, jen jsem se letmo podíval na svého kata. Blondák s jizvou přes celou tvář. Mačkal spoušť ale nedomáčkl. Z druhé strany údolí- z místa odkud jsme pozorovali bandity se ozvala hlasitá rána. Honza vypálil ze své kulovnice a obsah banditovy mozkovny se rozletěl po okolí.
Vžilách mi nyní koloval led. S odhodlaností právě zachráněného jsem půl vteřiny nechal úžasu nad svým přežitím a všechnu energii jsem vložil do kroku. Vyšel po schůdkách a vyrazil chatrné dveře velké chaty.
Na zemi ve tmě ležela dívka. Musela to být Klaudie ikdyž byla celá pokrytá špínou.
"Kdo jsi?!" Zavřeštěla zvonivým hlasem.
"Jsem tu abych tě zachránil, rychle musíš jít semnou."
"Jak víš kdo jsem?"
"Jsi Klaudie, dcera maršála vládního bunkru?"
"Ano..." Řekla s nedůvěrou.
"Pak musíš jít semnou." Naléhal jsem. Přistoupil jsem rychle k ní a všimnul si provazu kterým měla svázané ruce a nohy. Nic co by můj nůž nezvládl.
Klaudie při pohledu na můj zkrvavený bodák ani nemrkla a jen dál čekala až bude mít volné ruce.
"Jsem Juri."
Dovnitř vrazil bandita a chytil mě pod krkem a mrštil semnou přes celou světnici kde jsem přepadnul přes stůl. Chytnul pod krkem dívku a před sebe namířil výhružně namířil pistoli.
"Myslíš si že můžeš jen tak přijít a vzít mi moji holku?! Uvařím tě ve vlastní štávě! Tebe i ty zmrdy na kopci!"
Klaudii se v rukou zalesknul můj bojový nůž upuštěný v okamžik kdy jsem se snažil sundat jí pouta.
Bandita dál vyhrožoval smrtí, smrtí celé mé rodiny a vypálenou vesnicí ale já neposlouchal. Jen se připravoval.
Dívka bodla vší silou do stehna nepřítele a ten zařval bolestí a ona odskočila. Já už jen zamířil puškou a vypálil tu poslední ránu přímo do srdce. Bandita padnul na kolena v úžasu co se to právě stalo.
Popadnul jsem ji a utíkal pryč. Utíkali jsme co nejrychlej jsme mohli, vylezli jsme do kopce na kterém jsem předtím byl a pokračovali velkým obloukem k smluvenému místu na lesní mýtině.
Byla již skoro úplná tma když jsme zvolnili z běhu. Vskutku pozdě jsem si všimnul že dívka nemá žádný kabát a klepe se zimou. Dal jsem jí svůj a ona se slabě usmála. Poděkovala ale bála se na mne snad jen podívat.
"Kam mě to vedeš... Juri?" Ptala se naléhavě.
" Je zde smluvené místo kam tě mám odvést. Budou tam další z naší skupiny."
"Zabijáci jako ty?"
Její slova se zabodla do mé mysli jako nůž vražený do stehna bandity. Opět její rukou.
"Já nejsem... zabiják." Ucedil jsem skrz zuby a pokračoval spěšně v kroku.
"Omlouvám se, nemyslela jsem to tak. Já jen... že ty nevypadáš jako žoldák."
Ještě abych byl...
"Taky že nejsem žoldák, jsem hledač."
"Můj táta mi o lidech jako ty říkal. Vydáváte se jen s maskou do oblastí s mlhou a hledáte co se dá použít. Sběrači." Její hlas zachraptěl a já jí podal svou plynovou masku aby se alespon párkrát nadechla čistého vzduchu.


"Dávám přednost slovu hledač. Co jsi vůbec dělala
v tom táboře?"
"Drželi mě tam a čekali na výkupné. Hromady zbraní a paliva. Můj otec ale raděj
zaplatí žoldáky aby mě přivedli než aby to dal nájezdníkům. Kdy ho uvidím?"
"To nevím.." Zaskočila mě. "První se musíme dostat na to smluvené místo, tam by
nás měli čekat ostatní."
"Věříš jim Juri?"
"Ano."
"Nezníš moc jistě."
"A ty se zase moc vyptáváš na to že jsi před chvílí byla svázaná v táboře
plném vrahů."
"Nemusíš být hned nepříjemný, jen se ptám." Bránila se dotčeně.
"Přidejme do kroku, světla už nezbívá. Už je to jen kousek."
Popravdě jsme byli pár metrů od mýtiny. Skutečně zde byla dříve asfaltová cesta
ale většina jí zarostla mladými borovicemi
a zbyla jen malá mýtinka kterou jako vysoké hradby strážily pět metrů
vysoké duby. Uprostřed mýtiny stála skupina tří mužů. Honza, Továrník a Jarda.
Standa nebyl nikde k nalezení.
"Dokázal jsi to chlapče. Díky bohu." Zvolal Továrník.
Dívka zrychlila blíž k mužům a já pomalu vyčerpaným krokem kráčel blíž
svým spolubojovníkům.
Hlavou mi proběhla vzpomínka na slova Turčíka: " Už nikdy nebudeš muset
pracovat."
Ozval se výstřel a náhlý náraz do hrudi mě shodil k zemi. Klaudie
vykřikla do zdánlivého ticha.
Až příliš mi došlo že Turčikova slova neměla jen jeden význam.
Továrník přistoupil blíž a se smutným výrazem plným soucitu namířil pistoli na
mou hlavu.
"Odpusť mi to synku. Prosím odpusť." Nedokázal stisknout spoušť a tak se jen
sehnul. Se slzami v očích popadl mou pušku a odešel. Z dáli jsem
stále slyšel křičící Klaudii mé jméno: "Juri"
Tak to byl závěr mé povídky Po Konci. Pokud se vám líbila nebo máte nějaké poznatky prosím napište je do komentářů. Děkuji za čtení a ahoj :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama