Únor 2015

Cizinci- Setkání s mrazákem 3 část

23. února 2015 v 20:30 | Keller |  Povídky
Čas se zpomalil, tak jako mnohokrát předtím a obří rampouch proletěl oknem, asi dva centimetry od mého a Caroliny obličeje, a s hlasitou ránou se zabodnul se do zdi. Ale né... dneska né.
Otočil jsem v překvapení hlavu směrem k místu odkud ta střela přilétla a nemohl jsem uvěřit vlastním očím. On přežil.
"Proboha co se to stalo?! Zakřičela Caroline.
"Schovej se pod stůl a nevylézej dobře?" Navléknul jsem si svou olivovou mikinu a kapuci.
"To je cizinec?! Musíme zavolat policii!"
"Řekl jsem schovej se pod stůl a ani se nehni!"
Poslechla a schovala se a já pomalu kráčel ke dveřím. Čerstvě napadaný sníh mi křupal pod nohama a k tomu všemu svítil měsíc při úplnku. Stál uprostřed silnice. Jen v modré otrhané bundě s kapucí.
Měl bílé vlasy a perletově bílou kůži. Jeho jasně modré oči mě sledovaly a já věděl že mě přišel zabít.
"Poseidon" Ucedil mezi zuby útočník.
"Jack Frost, jaké překvapení" Mrknul jsem na něj.
Udělal jsem několik dalších kroků mlčky až jsem stál jen dva metry od něj. Až příliš nebezpečně blízko jeho kostnatým mrazivým rukou které by ze mě dokázali během okamžiku nadělat sekanou do mojita.
"Říkal jsem, že se vrátím."
"Ano to jsi říkal. Nevěřil jsem že by někdo mohl přežít pád z mrakodrapu. Ale když nenašli tvoje tělo, myslel jsem si že jsi někam zmizel."
A měl jsem pravdu. Srdce mi bušilo snad jako nikdy předtím a pumpovalo adrenalil do každého koutu mého těla. V svalech jsem cítil proud, to jemné brnění jak se připravuje k boji, jak mé podvědomí ví že dojde k boji ale já si to nechtěl připustit.
"Přijdu si pro tebe Poseidone. Až nastane čas, znovu se setkáme a tentokrát ti nikdo už nepomůže a nikdo tě nezachrání."
"Už se těším."
Beze slova se otočil a rychlostí právě vypuštěné gazely přeskákal plot do temné uličky a zmizel stejně rychle jako se objevil. Vypadá to že to rande zase tak špatně nedopadlo.

O Stínu a Vichřici- báseň

16. února 2015 v 22:01 | Keller |  Povídky
Tato krátká básnička byla napsána pro mou první dokončenou povídku kterou se chystám snad někdy v týdnu vypustit. Snad se bude líbit:)

Ať už Temnota či Stín.
Tys světlem jejich vším.
Ty státi budeš za nimi.
Oni stanou se ti bližšími.


Cizinci- Setkání s mrazákem 2 část

16. února 2015 v 20:08 | Keller |  Povídky
Vešel jsem dovnitř a už ode dveří na mě Caroline mávala s úsměvem od ucha k uchu. "Tak pohni kostrou!" Naznačovala nevědomky.
Kráčel jsem směrem k jejímu stolu.
S Caroline jsme se poznali náhodou ve škole. Znáte z filmů takové to jak do někoho náhodou vrazíte, rozsypou se vám věci, společně je posbíráte a nastane takové to rozpačité ticho při pohledu do očí. Pak se seznámíte, prohodíte pár vět a zjistíte že si popravdě docela rozumíte a tak dostanete nápad. Co takhle ji trochu poznat? V té době měla vlasy nabarvené na fialovo. Nutno uznat že při její výšce to vypadalo velmi zajímavě ale stále atraktivně. Ano seznámili jsme se takto a sem tam zajdeme na večeři, na oběd nebo prostě na kafe. Není to nic vážného ale je fajn mít občas s kým si promluvit a komu říct co člověk chce, co ho trápí. Škoda že o mých trampotech s elektřinou a skotačení po střechách jsem jí povídat nemohl.
Vstala od stolu a udělala pár kroků ke mě.
"Ahoj" Usmála se a objala mě.
"Ahoj, řeknu ti teda napsat takhle pár minut před schůzkou to dokážeš vážně jenom ty."
"To víš, mám na to talent. Tak už si sedni, at si můžeme něco objednat protože mám šílený hlad."
Posadil jsem se na židli naproti Caroline a všimnul si nového řetízku. Stříbrný kruh rozšířený vespod ve kterém byl další kruh bronzové barvy. To vše zavěšené na stříbrném řetízku.
Trvalo 2 minuty a 46 vteřin než dorazil v bílém oděný číšník pro naši objednávku. Mladík kolem dvacítky, opálené italské rysy... jo ten nás tady obsluhoval celkem často a jeho jméno bylo Mariio.
Objednal jsem si spagheti carbonara. Těstoviny, do křupava opečená slanina, žloutky se promíchají s parmazánem, hodí vše na pánev a pak jen pár minut slastného syčení a pochoutka je na světě.
Caroline se ale rozhodla být trochu originální a pro jednou zkusit něco nového... né pouze vtipkuji objednala si pizzu ale na tom nezáleží. Dnes nešlo o to abychom se pořádně nadlábnuli. Slavili jsme.
"Měli bychom se takhle scházet častěji..." Plaše se usmála.
"Vždyť jsme tady tenhle týden potřetí."
"Ty víš jak to myslím..."
"Ne to tedy nevím"
"Sakra Ricku, je mi s tebou prostě dobře. Vždycky si takhle posedíme, dáme si něco dobrého a já se ti tady vybrečím na rameni jak strašný den jsem měla a přitom dělám z komára velblouda. A ty vždycky jenom tak sedíš, usrkáváš colu a temně se pochechtáváš. Tak mi prostě jenom řekni jak ty to vidíš mezi náma."
Z prvně žertovného tónu se stal tón vážný a v hlavě mi začaly bít bubny na poplach. Stál jsem na minovém poli a každý špatný krok znamenal že vyletím do luftu.

Cizinci- Setkání s mrazákem 1 část

13. února 2015 v 22:47 | Keller |  Povídky
Od incidentu v bance uplynulo 36 dní. Což nutně muselo znamenat že dnešní datum bylo 26. Listopadu 2014. Ulice začínaly zamrzat, silnice sotva sjízdné a hromady sněhu které přivál ten chladný, skoro až arktický vichr nebylo kam odvážet jak překvapivě zjistili městské služby. V pantoflích a modrém županu jsem postával před oknem a jednou rukou přidržoval hrnek s vlažným kakem. Druhou jsem dotykem na kolíčky nabíječky nabíjel svůj chytrý telefon. V tomto roce již čtvrtý. Nesuďte mě, než člověk zjistí jak vyladit napětí v prstech tak to chvilku trvá.. a vůbec stejně jsem si na každý vydělal sám.
Telefon cinknul, baterie je nabitá. Tak brzo? Podivil jsem se. Při bližším zkoumání mého milého šedého kvádříku jsem zjistil že baterie není nabitá ani z půly ale že mi přišla zpráva.
"U Thommyho v šest?
-Liza"
Usmál jsem se. Vypadá to že Richard půjde za půl hodiny na rande. Doufám že si vzpomenu kam máma dala polární výstroj.
"Ok, uvidíme se tam.
-Rick"
Odpověděl jsem a zapojil nabíječku ke zdi. Na postávání u okna nemám celý den. A to kakao je taky studené. Musím se dát do gala.
"Co se děje?" Zeptala se sestřička v černém tričku s bílou lebkou a apartních teplácích.
"Psala Líza, vyrážím do víru velkoměsta."
Kate mi skočila na postel a podepřela si hlavu.
"No nekecej, Caroline Summersová? Nemá ta holka náhodou hlavu nabarvenou na rudo?" Zazubila se.
"Už ne, už je to klasická bruneta. A vůbec, nelíbí se ti snad něco prcku?"
"Klídech brácha. Dělej si do jaké ženské chceš. Ale pokud bys s ní rád něco měl tak si proboha neber tohle tričko.."
Obrátil jsem oči v sloup a zahodil tričko zpět do skříně a popadnul nejbližší kus látky na jaký jsem dosáhnul a bez okolků na sebe navléknul modrobílou košili.
"To je lepší." Kate si spěchem sedla k počítači a na internetové stránce youtube.com pustila znělku z filmu pretty woman.
Rychlostí světla jsem po ní hodil polštář a zasáhnul ji do hlavy.
"Neštvi prcku."
Teď se tvářila dotčeně. " Já?? Jak bych já mohla někoho štvát. Podívej se na ty tvářičky, ty by nedokázaly ublížit ani mouše."
Znáte ten pocit když chcete milovanému členovi rodiny zakroutit krkem?
Tahle tak komedie zabrala dalších dlouhých pět minut při kterých jsem se za posměšků mladší sestřičky holil, vybíral nejvhodnější parfém. (Mám dva) a také navlékání spousty vrstev svetrů abych venku v sibiřském mrazu neumrznul. Ačkoliv mám o své smrtelnosti velké pochyby tak nehodlám nic nechat náhodě.
Restaurace u Tommyho byla o dva bloky dál od mého bydliště, stačilo projít pár temných, špinavých uliček, zabočit do leva, potom do prava. Dát pozor abych nebyl sražen nějakým taxíkem a dojít ve zdraví na místo. Velký modře neonový nápis U Tommyho mě po poslední zatáčce vítal a naznačoval že jsem na správném místě. Přes prosklená okna jsem uviděl z stolu sedící Caroline. Měla dlouhé vlasy skoro až po pás světle hnědé barvy. Měla na sobě navzdory klimatickým podmínkám černé tílko které příjemně odhalovalo mé oblíbené ženské partie. Že ona to udělala určitě schválně... začal jsem ji podezřívat.

Tak nakonec se Cizinci dočkali krátkého pokračování.
Doufám že se líbilo, případné poznatky mi napište do komentářů a prosím zahlasujte v anketě zda vůbec mám vydat pokračování:)

Po Konci- Báseň

2. února 2015 v 20:08 | Keller |  Po Konci
Ačkoliv s básničkami dost zápasím tak s nimi zároveň poslední dobou trochu experimentuju. Tahle ta je věnovaná konci povídky. Snad se bude líbit:)
Les je tichý nebe temné
Sledují mě stíny černé
Neví neví kudy kam
Jen já cestu dále znám

Leží padlý hrdina
Utekla mu dívčina
A s pistolí u hlavy
Unášejí ji šedivé postavy



Leží padlý hrdina
Zrak svůj na nebe upíná
Otevírá oči
Příběh jen tak nekončí

Po Konci- Zabit soucitem- Finále

1. února 2015 v 20:11 | Keller |  Po Konci
Plazím se ve zmrzlém listí zabořený ve zmzlém bahně. Plazím se tiše a stávám se stínem kračejícím udolím smrti. Jsem tmou v šeru a zbývá ještě pár desítek metrů a budu v pozici ve které se spustím do tábora banditů. Dívka je v jedné z chat a dle starce Továrníka je to ta největší se spoustou oken. Na levo ode mne kopeček obsazený mými přáteli. Na levo kulometné hnízdo snad brzy obsazené mými dalšími přáteli.
Srdce buší napětím a adrenalin je pumpován do mých žil. Proudí tělem a tělo chce běžet řvát hýbat se a konat. Ale já se plazím a plazím se s pocitem že mi srdce vyskočí z hrudi a uteče samo do tábora banditů zachránit bájnou děvu. Ve své podstatě jsem byl princem který se svou chrabrou družinou zachranoval ubohou krásnou princeznu z rukou zlých zbojníků a loupežníků.
Realita byla však jiná než pohádky Karla Jaromíra Erbena často předčítané mou milovanou matkou. Byla krvavější a každým metrem jsem se blížil k jednomu z banditů který hlídal svůj malý plácek na kopečku. Byl tam menší přístřešek s barelem ve kterém vesele plápolal oheň a ten nebožák seděl v zahradním křesílku sám. Navlečený v roztrhaném vatovém kabátu s černou kuklou na hlavě avšak bez plynové masky či respirátoru usínal v opojném pocitu opilosti z pálenky kterou měl položenou hned vedle stoličky. Na stole se mu válelo několik prázdných konzerv a něco co vypadalo jako pancíř.
Přišel čas si masku sundat. Můj obličej potrestal chladný vítr a já zalitoval že si ji kvůli hlasitému dýchání přes filtr nemohu nasadit zpět. Vzduch jemně škrábal v krku a já se rozhodl raději dýchat co nejméně.
Nebožák spal když jsem k němu přistoupil zezadu a vytáhnul lovecký nůž. Roztřeseně jsem jím kroužil nad jeho krkem až se mu naokamžik otevřely oči. Hleděl na nůž nad sebou a nehnul ani brvou jen dal ruce nad hlavu.
Zaříznul jsem nůž hluboko do krku a modlil se v jeho brzký skon ale on ještě několik minut chrčel když krvácel. V jeho očích jsem viděl bolest a nechápavost. Co se mi to děje? Proč krvácím? Proč nemůžu dýchat? Zabil mě ten kluk?!
A já tam nad ním stál a nemohl se ani pohnout. Cítil jsem se jako jeden z nich, jako jeden z těch špinavých vrahů a násilníků. Mé tělo naplnila nutná potřeba a tak jsem se pozvracel.
V dálce jsem viděl obrysy mých spolubojovníků. Oni viděli mě a já viděl je. Takjednoduchý signál to byl. Nebylo třeba mávat červenými šátky. Stačilo jen jednoduché kývnutí dávající na jevo že klid před bouří je pryč a že právě udeřil hrom.
Kulometná palba mi i z takové dálky málem utrhla uši, to mě ale nezastavilo a já zbíhal dolů po kopci, přeskočil malý potůček a přitisknul se k nízkému dřevenému plotu když jsem čekal až stráže ode dveří poběží bojovat s tím narušitelem u kulometu. Muselo jich být snad dvacet. Dvacet ozbrojenců právě teď střílelo na mé spolubojovníky.
"Kdo kurva jsi?!" Zamířila na hlavu banditova puška. Připravoval jsem se na smrt, jen jsem se letmo podíval na svého kata. Blondák s jizvou přes celou tvář. Mačkal spoušť ale nedomáčkl. Z druhé strany údolí- z místa odkud jsme pozorovali bandity se ozvala hlasitá rána. Honza vypálil ze své kulovnice a obsah banditovy mozkovny se rozletěl po okolí.
Vžilách mi nyní koloval led. S odhodlaností právě zachráněného jsem půl vteřiny nechal úžasu nad svým přežitím a všechnu energii jsem vložil do kroku. Vyšel po schůdkách a vyrazil chatrné dveře velké chaty.
Na zemi ve tmě ležela dívka. Musela to být Klaudie ikdyž byla celá pokrytá špínou.
"Kdo jsi?!" Zavřeštěla zvonivým hlasem.
"Jsem tu abych tě zachránil, rychle musíš jít semnou."
"Jak víš kdo jsem?"
"Jsi Klaudie, dcera maršála vládního bunkru?"
"Ano..." Řekla s nedůvěrou.
"Pak musíš jít semnou." Naléhal jsem. Přistoupil jsem rychle k ní a všimnul si provazu kterým měla svázané ruce a nohy. Nic co by můj nůž nezvládl.
Klaudie při pohledu na můj zkrvavený bodák ani nemrkla a jen dál čekala až bude mít volné ruce.
"Jsem Juri."
Dovnitř vrazil bandita a chytil mě pod krkem a mrštil semnou přes celou světnici kde jsem přepadnul přes stůl. Chytnul pod krkem dívku a před sebe namířil výhružně namířil pistoli.
"Myslíš si že můžeš jen tak přijít a vzít mi moji holku?! Uvařím tě ve vlastní štávě! Tebe i ty zmrdy na kopci!"
Klaudii se v rukou zalesknul můj bojový nůž upuštěný v okamžik kdy jsem se snažil sundat jí pouta.
Bandita dál vyhrožoval smrtí, smrtí celé mé rodiny a vypálenou vesnicí ale já neposlouchal. Jen se připravoval.
Dívka bodla vší silou do stehna nepřítele a ten zařval bolestí a ona odskočila. Já už jen zamířil puškou a vypálil tu poslední ránu přímo do srdce. Bandita padnul na kolena v úžasu co se to právě stalo.
Popadnul jsem ji a utíkal pryč. Utíkali jsme co nejrychlej jsme mohli, vylezli jsme do kopce na kterém jsem předtím byl a pokračovali velkým obloukem k smluvenému místu na lesní mýtině.
Byla již skoro úplná tma když jsme zvolnili z běhu. Vskutku pozdě jsem si všimnul že dívka nemá žádný kabát a klepe se zimou. Dal jsem jí svůj a ona se slabě usmála. Poděkovala ale bála se na mne snad jen podívat.
"Kam mě to vedeš... Juri?" Ptala se naléhavě.
" Je zde smluvené místo kam tě mám odvést. Budou tam další z naší skupiny."
"Zabijáci jako ty?"
Její slova se zabodla do mé mysli jako nůž vražený do stehna bandity. Opět její rukou.
"Já nejsem... zabiják." Ucedil jsem skrz zuby a pokračoval spěšně v kroku.
"Omlouvám se, nemyslela jsem to tak. Já jen... že ty nevypadáš jako žoldák."
Ještě abych byl...
"Taky že nejsem žoldák, jsem hledač."
"Můj táta mi o lidech jako ty říkal. Vydáváte se jen s maskou do oblastí s mlhou a hledáte co se dá použít. Sběrači." Její hlas zachraptěl a já jí podal svou plynovou masku aby se alespon párkrát nadechla čistého vzduchu.


"Dávám přednost slovu hledač. Co jsi vůbec dělala
v tom táboře?"
"Drželi mě tam a čekali na výkupné. Hromady zbraní a paliva. Můj otec ale raděj
zaplatí žoldáky aby mě přivedli než aby to dal nájezdníkům. Kdy ho uvidím?"
"To nevím.." Zaskočila mě. "První se musíme dostat na to smluvené místo, tam by
nás měli čekat ostatní."
"Věříš jim Juri?"
"Ano."
"Nezníš moc jistě."
"A ty se zase moc vyptáváš na to že jsi před chvílí byla svázaná v táboře
plném vrahů."
"Nemusíš být hned nepříjemný, jen se ptám." Bránila se dotčeně.
"Přidejme do kroku, světla už nezbívá. Už je to jen kousek."
Popravdě jsme byli pár metrů od mýtiny. Skutečně zde byla dříve asfaltová cesta
ale většina jí zarostla mladými borovicemi
a zbyla jen malá mýtinka kterou jako vysoké hradby strážily pět metrů
vysoké duby. Uprostřed mýtiny stála skupina tří mužů. Honza, Továrník a Jarda.
Standa nebyl nikde k nalezení.
"Dokázal jsi to chlapče. Díky bohu." Zvolal Továrník.
Dívka zrychlila blíž k mužům a já pomalu vyčerpaným krokem kráčel blíž
svým spolubojovníkům.
Hlavou mi proběhla vzpomínka na slova Turčíka: " Už nikdy nebudeš muset
pracovat."
Ozval se výstřel a náhlý náraz do hrudi mě shodil k zemi. Klaudie
vykřikla do zdánlivého ticha.
Až příliš mi došlo že Turčikova slova neměla jen jeden význam.
Továrník přistoupil blíž a se smutným výrazem plným soucitu namířil pistoli na
mou hlavu.
"Odpusť mi to synku. Prosím odpusť." Nedokázal stisknout spoušť a tak se jen
sehnul. Se slzami v očích popadl mou pušku a odešel. Z dáli jsem
stále slyšel křičící Klaudii mé jméno: "Juri"
Tak to byl závěr mé povídky Po Konci. Pokud se vám líbila nebo máte nějaké poznatky prosím napište je do komentářů. Děkuji za čtení a ahoj :)