Po Konci- Noc před bouří

28. ledna 2015 v 20:17 | Keller |  Po Konci

Bylo to poprvé, co jsem byl po soumraku venku. Nervózně jsem svíral pušku a sledoval každý kout. Rozsvítil jsem svítilnu připevněnou k pušce a čelovku ale ani tak jsem neviděl tolik kolik jsem potřeboval proto, abych se cítil v bezpečí. Rapidně se ochlazovalo, viděl jsem svůj vlastní dech a cítil jak vítr profukuje kabát. Musel jsem rychle najít bezpečné místo, už nemám čas. Zkontroloval jsem mapu jestli jdu správně a běžel jsem seč mi síly stačily. Musel jsem myslet na šamana, jak by mě mohla mlha očistit? Rozpadnul bych se v ní jako ti chudáci přede mnou. Nic víc, nic míň. Šaman nebyl nic jiného než magor.
Ale… co když ne? Co když ten muž viděl víc než ostatní. Otec mi často vyprávěl příběhy o lidech předvídajících budoucnost. Nic jiného než povídačky říkal.
Na druhou stranu ten chlap mě chtěl hodit do mlhy takže více či méně to byl stejně magor.
Quo vadis? Kam kráčíš? Ptal jsem se sám sebe a běžel dál a dál rovnou do tábora banditů který byl vzdálen ještě asi pět kilometrů. Tma padnula a já byl venku sám s jednou puškou a jen šedesáti náboji. Kousek odtud je ztracená vesnice kde určitě najdu bezpečné místo… musí tam něco být. Ve vzduchu byl cítit strach. Ze samotných stromů a všech obyvatel lesa byl cítit děs a napětí zda li dnešní noc nebude jejich poslední. Snažil jsem se nemyslet na hordy příšer které se právě teď prohání po lese a hledají slabou kořist. Gumová maska nepříjemně svědila a z čela mi stékal pot.
Musím jít co nejrychleji, hledat všechna místa kam se můžu schovat. Po deseti minutách pochodu jsem narazil na starý myslivecký posed. Vylezl jsem pracně nahoru po žebříku a vypáčil zámek. Byla to bouda metr a půl na výšku a dva na dva délka a šířka. Zdi a podlaha byly pobité starým kobercem a tak jsem se uvelebil a opřel se o zeď. Dveře jsem zavřel ze vnitřku na petlici. Zapálil dvě svíčky vytažené z ruksaku a vytáhnul sušené maso a krajíc tvrdého chleba a sundal masku, abych se mohl v klidu najíst. V břiše mi kručelo jako zvířeti až jsem se začal bát, aby tento zvuk nějak nepřilákal né-zrovna moc příjemně naladěnou divokou zvěř. Nechtěl jsem se trápit těmito myšlenkami a tak jsem se dal do jídla a přemýšlel nad tím co mě zítra čeká. Můžu být zabit. Ale čeho se vlastně mám v tomto světě bát? To nejhorší co se mi může stát je že potkám nějakého nabručeného šediváka. Předpověď šamana se mi zavrtala do paměti a nehodlala se pustit, kousala jako blecha, neúnavně se plahočila z místa na místo a nebyla možnost ji chytit a ona dál a dál kousala.

Venku se začal, zvedat vítr, že byl cítit i přes kobercovou izolaci budky. Větve stromů vystavené větru tiše kvílely a praskaly, až mi z toho šel mráz po zádech. Teplota rychle klesala a za okamžik jsem skrz malé okénko uviděl padat sníh. Chvíli jsem nadšeně sledoval, v mihotajícím se svitu dvou svíček, malé padající vločky skrz okénko a pocítil zvláštní chuť vylézt ven a vypláznout jazyk, ale pak jsem si uvědomil že sníh je stejně nejspíš otrávený jako voda v řekách a můj zájem rychle opadnul. Zavřel jsem skleněným posuvníkem okénko a zhasnul svíčky. A zavřel oči, po chvíli jsem usnul tvrdým spánkem.
Mé sny byly nepříjemně zastřené podivnou mlhou. Stál jsem uprostřed mrtvého města a kolem mne procházeli davy lidí. Mlha rozostřovala to co jsem viděl a nedovolovala vidět obličeje ani nic podle čeho bych se orientoval kde se nacházím ale to podle scénáře snu nebylo důležité. Lidé zrychlovali až se z jejich těl nestalo nic jiného než siluety poskakující na zdech betonové džungle. Ve vzduchu jsem cítil síru a zvláštní bylo že jsem mohl dýchat i bez masky a nebylo cítiš to nepříjemné škrábání v krku . I když všude kolem byla mlha tak nebyla žádným problémem. Vzduch byl čistý, chutný i přes štiplavý zápach síry. Davy se rozestoupily a vytvořili průchod skrz ulici. Slunce svítilo na obzoru skrz mlhový opar a oslňovalo mne. "Co to?" Řekl jsem si tiše pro sebe a mžoural jsem před sebe na siluetu člověka, která kolébavě, kráčela ke mne.
Postava byla pár metrů ode mne a skrz mlhu odhalovala dlouhý olivový kabát s červeným křížem na rameni. Objevilo se podezření, avšak po pár dalších krocích kabátníka už nebylo třeba podezírat. Muž kolem čtyřicítky s šedivým strništěm a dobráckým úsměvem se na mne usmál a odhalil zářivě bílé zuby. "Ahoj synu."
Probudil jsem se zrovna na čas. Svítalo a já musel okamžitě vyrazit naproti bratrům ve zbrani kteří mi měli pomoci osvobodit tu blondatou Klaudii. Musel jsem vymyslet nějaký plán protože nemůžu jen tak nakráčet do tábora hrdlořezů, plenitelů a vrahů s rošťáckým úsměvem a slovy" Dobrý den, mohl bych se vás gentlemani zeptat kde bych našel jednu hezkou zelenookou blondýnku jménem Klaudie?"
Mám takový pocit, že by to byl kupón na extra díru v hlavě dřív než bych vůbec otevřel pusu… ne dokonce dřív než bych vůbec došel na dvacet metrů k táboru protože určitě mají hlídky. Ozbrojené hlídky, kterým já nemůžu konkurovat. Jistě Jirko teď se snaž vycouvat když jsi už řekl že to uděláš. Otec ti přece nikdy neříkal že slib je otázka cti a proto ho klidně poruš a uteč jako zbabělec a běž dál sbírat haraburdí a doufej že najdeš něco co ti zaplatí to jedno teplé jídlo za týden co si můžeš dovolit.
Hádal jsem se takto ještě chvíli a já měl celou dobu pocit jako by mě někdo sledoval. Zastavil jsem se a naslouchal lesu kolem sebe ale nic jiného než tiché šustění větru jsem neslyšel a tak jsem kráčel dál a přemýšlel nad tím co se bude dít. Budu muset zabít? Určitě mě nenechají jen tam jim ukradnout kořist. Já ale nikdy nikoho nezabil… jen několik plechovek když jsem se učil střílet a pár divokých psů když jsem hledal věci pro Turčíka.
V dáli jsem rozeznal několik postav oděných do vatových kabátů a maskovacích uniforem. Klečeli pod malým smrčkem, jeden hleděl dalekohledem před sebe a ostatní hlídali kolem. Né však moc důkladně neboť mě nezpozorovali. Na zádech měli bílou barvou znak naší vesnice= sokola. Ale mohl to být jakýkoliv pták ale říkalo se že je to sokol. Jeden z nich, zrzek kolem třicítky s ošklivým knírkem stejné barvy jako jeho vlasy se otočil a namířil na mě kulovnici.
"Hej, chlapi, někdo tu s náma je!" Zařval a já dal ruce před prsa na znamení míru. Pomalu jsem se otočila ukázal namalovaného sokola na zádech olivového kabátu. "Jsem s váma chlapi, poslal mě Turčík." Řekl jsem a prohlédnul si z blízka dvaceti metrů své bratry ve zbrani. Byli čtyři, většinou třicátníci, lidi narození chvilku před pádem. Všichni vypadali jako ostřílení veteráni se spoustou jizev a zářezů na pažbě. Jejich velitelem byl ale padesátník s havraními vlasy navlečeném v černé neprůstřelné vestě plné zápalných lahví. "Ty budeš Juri že?" Zeptal se mne hlubokým hlasem a já hned odpověděl: " Ano, to jsem já."
"Výborně, já jsem Továrník." Natáhnul ke mne pravici a ihned ukázal na třicátníka hlídajícího směr k táboru.
"Tohle je Honza. Ten co tu pořvával a nejspíš nám vyplašil kořist je Jarda a ten v té modré vestě je Standa." Potřásl jsem Továrníkovi pravicí a na ostatní ve znamení pozdravu pokývnul.
"Skvěle, tak už jste se všichni pozdravili, jsme jedna veselá rodinka. Můžete k sakru zmlknout a jít sem někdo a podívat se jak to tam vypadá?!" Pronesl Honza nakvašeně a gestem naznačil at přistoupíme blíž.
Plížil jsem se blíž za něj a popadnul nabízený dalekohled. Skrz stromy bylo vidět na několik kopců v jejíž malém údolí se ukrývalo několik chat vedle sebe a jeden přístřešek pro vozidla nebo stroje, soudě dle garážové podoby stavení.
Z chat vycházel hutný černý dým. Jedna z nich, větší- nejspíš asi třípokojová se spoustou oken stála hned vedle menší chatky. Obě měly u dveří stráže ozbrojené vzory 58 navlečené v maskovacích uniformách a respirátory na tváři. Čtyři stráže u dveří. Na jednom z kopců bylo vidět kulometné hnízdo s rozhledem na celé údolíčko. Tam byli tři muži pozuby ozbrojení, s neprůstřelnými vestami.
V táboru samotném různě pobývalo dalších asi deset ozbrojenců. Někteří sekali dřevo a přikládali do ohně pod kotel. Jiní vcházeli do garáže otevřením vrat odhalili malý tmavě modrý jeep.
"Tohle je sebevražda." Vyšlo mi ze rtů.
"Byla by kdybys byl sám, ale jsme tady my." Řekl Továrník a já se otočil a naskytnul se mi uklidnující pohled. Všichni kolem byli navlečeni v těžkých balistických vestách. Jen Továrník však měl samonabíjející pušku vzor 58.Honza byl ozbrojen starou ale jistě smrtící kulovnicí s optikou s pažběním z hnědého ořechového dřeva, puška nápadně přípomínala tu kteorou používal můj táta. Standa a Jarda měli nově sestavené zbraně z jedné z vesnic příhodně nazvané Kovárna.
Samopal Model 33 používal pistolovou munici. Přehříval se, zasekával a byl šíleně nepřesný. Ale tyhle dva vypadaly jinak, masivněji. Ty které se mi dostaly do rukou na střelnici v Sokolově byly dělané na kolenu ale už je to nějaký rok. U těchto byla hlaveň delší, přibyla skládací pažba. Ale i přes to všechno jsem si stále nebyl jistý kolik šancí proti těm plenitelům máme a už vůbec nevím jak se dostaneme přes ten kulomet na kopci.
"Obsadíme kulometné hnízdo. S trochou štěstí ho potom ukradneme." Rozesmál se Jarda.
"Potom začneme odtud pálit na pozice ostatních, a zdruhé strany tam pošleme Juriho." Zasmál se Standa.
Továrník si půjčil dalekohled z mých strachem nadcházejícího boje ztuhlých rukou a podíval se sám. Ještě jednou jakoby snad do okamžiku kdy jsem dorazil nesledoval situaci již několikrát.
"Chcete je všechny zabít?" Došlo mi zničehonic.
"Zabijeme tolik kolik budeme moct, co jiného chceš dělat s bandity? Necháš je naživu a oni vyvraždí Sokolov, nebo Žurku, nebo si třeba troufnou na Kovárnu!" Strčil do mne jemně Honza.
"Na kovárnu si nikdo nedovolí, né od toho co namontovaly na věže těžké kulomety." Vložil se do hádky Továrník a snažil se trochu odvést pozornost.
"Nikdy jsem nikoho nezabil."
"To nech na nás synku." Poplácal mne Továrník po zádech a vrátil se zpět k pozorování tábora banditů.

Klepal jsem se. Kéž bych se tak klepal ze zimy, z chladného východního větru. Důvodem bylo něco mnohem složitějšího. Nikdy jsem nemusel vzít cizí život a ano měl jsem nad tím přemýšlet když jsem úkol přijmul ale tehdy to bylo tak vzdálené že mne ani nenapadlo jak moc to dokáže člověka zasáhnout. Byl jsem snad slaboch? V tomto světě byla smrt všudypřítomná a právě proto jsem se bránil jejímu rozsévání. Jaký smysl mělo zabíjení po apokalypse?
To co nezabila mlha to zabil hlad a šílenství těch kteří se rozhodli vzít si co chtějí bez ohledů na přežití ostatních. To byl také důvod proč naše vesnice tak vzkvétají. Chráníme se všichni navzájem a nejsme závislí jen na tom co si vezmeme ale na tom co vybudujeme, vypěstujeme a postavíme. Díky skleníkům Sokolova jsme porazili hlad. Díky zbrojním dílnám Kovárny jsme porazili strach z banditů a nočních děsů. A díky Žůrce... co já vím. Nikdo nemá rád Žůrku.
I přes dobu temnou v jaké se nacházíme jsem se nemohl smířit že bych vzal život. I přes to že jsou to bandité jsou to pořád lidé.
"Nad čím tak dumáš Jurioviči?" Vyrušil mě z mých úvah Standa a sednul si vedle na pařez.
"Jak vůbec víme že ta holka je naživu?"
"Nevíme a proto tam posíláme tebe, hladových krků máme dost. Jeden můžeme případně postrádat." Zasmál se.
Chvíli jsem mlčel a pak jsem se mu podíval hluboce do očí a vážným hlasem pronesl: " Jestli tam zařvu tak tě budu do konce života strašit!"
Standa se rozesmál až málem vyplašil ptáky ukryté v korunách stromů. Továrník nahněvaně zasyčel ať zmlkneme. Bohužel do smíchu bylo jen Standovi protože já počítal každý nádech do okamžiku kdy tam budu muset s puškou v ruce vběhnout.
"Tu pušku jsi dostal za práci od Turčika?"
"Ano, ale nejsem si jistý že mi k něčemu bude když tam dolů poběžím po tu holku."
"Užij si jí co nejvíc budeš moci, nikdy nevíš jak dlouho na tomhle světě budeš."
Tentokrát Standa nežertoval, smutně se na mě usmál a vrátil se zpět na hlídku zatímco já se dál klepal jak školák před zkoušením.

Tak to byla předposlední kapitola Juriho příběhu a už v neděli vydávám poslední díl této postapokalyptické povídky.
Snad se vám tato kapitolka líbila a případné poznatky mi zanechte v komentářích.

Zdárek :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kikča Kikča | E-mail | Web | 29. ledna 2015 v 20:45 | Reagovat

Krásné :3 těsím se na další!!!

2 Keller Keller | Web | 29. ledna 2015 v 22:00 | Reagovat

Ty jsi jediná kdo to tu snad čte. Děláš mi radost Kikčo :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama