Cizinci

3. ledna 2015 v 0:41 | Keller |  Povídky
Napsáno 28.6.2014
Jedna z povídek které nikdy nedostaly pokračování:)

Utíkal jsem seč mi síly stačily ale nebylo to stále dost rychle. Zvláštní bylo však to že jsem neběžel po zemi nýbrž skákal skrz mrakodrapy. Z jednoho na druhý a tak dále a tak dále. Bál jsem se pádu? Byl to hazard? Pro mě ne. Pokud spadnu tak jediný kdo utrží škodu bude radnice města Chicago kvůli rozdrcenému chodníku v místě kam spadnu. Mé jméno bylo Richard, ale mám radši Rick protože Richard je prostě staromódní a já jsem na to příliš mladý. Je mi devatenáct a je to již skoro rok od oné události díky které mám nyní možnost hrát si na superhrdinu. Sotva jsem oslavil své osmnácté narozeniny, tehdy jsem s mámou a ségrou bydlel v San Francisku, a celými spojenými státy otřásl teroristický útok. Masivnější a ničivější než kdybyste několikrát vynásobily 11. Září. Většina New Yorku lehla popelem ale nebyla to obyčejná bomba, bylo to něco mnohem podivnějšího. Ovlivnilo to mnoho lidí tak jako mě. Každý získal schopnosti dle své povahy, dle svého vnitřního já dle toho co je uvnitř. Nevím jak to vysvětlit, je to tak jak to je a já to měnit nechci ale pořád na ten den vzpomínám. Jak už jsem říkal tak jsem oslavil narozeniny když jsem v televizi uviděl mimořádné vysílání televize Fox o útoku na New York když mě něco srazilo na zem. Poslední co jsem slyšel bylo vyděšené zvolání mé o dva roky mladší sestry Kate, když jsem padal k zemi.
Probudil jsem se o dva dny a devět hodin později v nemocnici na jednotce intenzivní péče. Dle všeho jsem prodělal infarkt. Tedy ne úplně. Zastavilo se mi srdce, elektrickým proudem a pak se znovu nahodilo. Ti staří páprdové v brýlích a bílých pláštích tomu říkají zázrak a nemůžou tomu uvěřit. Pravdou však takový zázrak byl.
Netrvalo to ani pár dní když se začali objevovat mne podobní. Probouzeli se z kómatu a začali nacházet své nové schopnosti. Lidé každého z nich nazývali Cizinec. Nezáleželo na tom kdo to byl, zda vaše matka. Bratr, otec nebo hodná tetička ze sousedství. Potom co byli vaše schopnosti objeveny jste se stal cizincem. Stát nemilosrdně potíral každého kdo je měl, stali se předměty studií, výzkumů a perzekuce. Asi právě proto se někteří lidé rozhodli své schopnosti užít jinak než v tom komunistickém: Pro blahu lidu a rozhodli se vzít si co chtěli. Zneužili něčeho tak mocného s čím lidská rasa nikdy nepřišla do styku. Stačilo pár Cizinců a policie byla bezradná.
A v ten okamžik přišla na scénu má drahá maličkost právě plachtící vzduchem nočním Chicagem ve slušivé tmavě zelené mikině s kapucí. Dopadnul jsem na střechu Národní banky a když jsem se ujistil že se pod mnou nic nepropadlo tak jsem seskočil již rozbitým střešním oknem dovnitř a vyhoupl se rovnou do třetího patra kde jsem se na chvilku zastavil. Desítky lidí kolem leželi na zemi, zranění a v bezvědomí od exploze jaká zde proběhla. Netrvalo to dlouho a objevil se nepřátelský Cizinec. Černoch, kolem čtyřicítky měl ruce rozžhavené do běla a v nich držel rozžhavené páčidlo.
"Co tu chceš?! Tohle je moje banka, běž si najít vlastní Poseidone!" Zařval na mne hluboký hlas Cizince a nad hlavou mi o asi o milimetr proletělo páčidlo a zarazilo se hluboko do zdi.
Pomalu jsem se otočil abych zkontroloval škody, pokrčil jsem rameny a s právě nahozeným úsměvem jsem pronesl " To je všechno svářečko? Myslel jsem že takový bouchač jako ty hned tak nevybuchne. Vždyť se na sebe podívej, celý se červenáš! Že já tě přivedl svým příchodem do rozpaků?" Mrknul jsem na něj a rukou za zády se připravil k vlastnímu útoku.
"Jsi šíleně ukecaný Poseidone. A to tě bude brzo stát kejhák." Tohle už řekl potichu a pak se těžkými kroky rozeběhnul. Věděl jsem, že ten člověk je jako tank. Ne ten člověk byl tank a ještě k tomu měl teplotu tak vysokou že se divím, že ještě nepropálil podlahu nebo že mu ještě nezhořelo oblečení. Zdá se že se rozehřeje jen na určených místech. Snad jen v rukou. Je těžkopádný. Já rychlý. Tohle bude brnkačka.
Běžel proti mně vší rychlostí a připravoval se k velmi vypečenému úderu. Byl už jen půlmetru daleko. Jeho pěst se blížila mému líbeznému obličeji rychleji, než mi bylo milé a já vás teď musím zastavit. Říkal mi Poseidone, proč že mi říkal Poseidone? On dokázal vlastní rukou tavit kov. Já dokázal něco mnohem lepšího.
Jeho pravačka se blížila mému obličeji a já vyrazil vlastní pravačkou k jeho hrudi. Z ruky mi šlehaly blesky a vlastně ho nebylo třeba ani moc praštit. Snad jen zastavit jeho srdce. A to se mi taky povedlo. Velikán se zhroutil k zemi. Chvíli sebou ještě třískal na zemi než s otevřenýma očima propadnul klinické smrti. Ale já nebyl vrah. Dalším dotykem jsem jeho srdce znovu nahodil a po pár minutách on znovu našel vědomí.
"Proč jsi mě nezabil?" Ptal se šepotem.
"Protože nejsem vrah, a ty také ne Dwaite. Jenom jsme se dostali do špatných pozic. Ztratili jsme hlavu." Usmál jsem se na něj. "Ale vážně, víš jak dobrej ocelář bys byl?" Posadil jsem se na koženou pohovku jako byznys man. "Ne teď vážně, vypadni odsud. A jestli ještě jednou někoho zraníš a je mi jedno jestli ho jenom srazíš na kole nebo jestli v lese ohneš větev a praštíš s ní někoho do ksichtu. Tak příště ti to srdce už nenahodím a nechám tě jít do nebe, nebo do pekla. Dle toho co preferuješ."
Zvednul jsem se a seskočil ze třetího patra až do haly banky. Mramorová podlaha pode mnou nebyla rozdrcená mou vahou, nýbrž rychlostí jakou jsem padal. Uklidnoval, jsem se a doufal že je to pravda.
Když jsem odcházel, venku už byla policie. Osvítil mne obrovský reflektor a megafonem jsem uslyšel hlas policejního náčelníka Chicagského policejního oddělení zaměřeného na Cizince, Jeffreyho Jeffa Kinga. Takový malý týpek ve svých nejlepších letech (Bylo mu osmapadesát) s šerednýma kruhovýma brýlema se kterýma připomínal seschlého Harryho Pottera. Ano neměl jsem ho rád a to hlavně kvůli nastávajícím událostem. Nandal jsem si kapuci a zlatou masku ďábla. " Odhoďte veškeré kovové předměty, zbraně a dejte ruce nad hlavu!" Ozval se ječivý hlas a já se musel zasmát. Obscénním gestem jsem mu ukázal kam si své rozkazy může strčit. V ten okamžik vzduchem zasvištěla kulka a měla mi ustřelit hlavu. Nicméně i na tyto případy jsem byl připraven. A olověná kulka vedoucí proud se dala zpomalit natolik až stačilo jen ustoupit o půl kroku do leva a ona se lehkým zachvěním dechu všech přihlížejících odrazila od betonové zdi za mnou a nezpůsobila skoro žádnou škodu.
"Vypadá to že radši půjdu jinudy." Řekl jsem do mikrofonu a po pár vteřinách do sluchátka zazněla odpověď řečená líbezným hlasem mé mladší sestřičky. " Tak to jsem zvědavá kudy, ale můžeš zkusit jít zadním vchodem, tam na tvého pekelného kamaráda určitě nemají nachystaný těžký kulomet."
"Ty jsi mi ale operátor. Kdybys mi radši našla cestu pryč." Zasmál jsem se za běhu a snažil se dostat na střechu.
"Tohle není matrix bratříčku. Tady nestačí zvednout telefon. Tady musíš utíkat za svištění kulek a uniknout policejnímu vrtulníku který je jako osina v zadku."
"Naštěstí to nedělám poprvé má milovaná sestřičko."
"Hromotluk se snaží probít zadem. Být tebou bych šla v jeho šlépějích."
Vyšplhal jsem na střechu a připravoval jsem se k plachtění na vedlejší budovu.
"Myslím že to vemu raděj jinama." Nadechnul jsem se. "Uvidíme se doma Kate."
Není to krásný život?
Domů jsem dorazil po dvaceti tří minutách a dvaceti pěti vteřinách. Díky za přesné hodinky mami.
Byla středa 22. Října 2014 a pomalu ale jistě se v ulicích Chicaga začínalo ochlazovat, to pro mne nebylo žádnou překážkou, já zimu miloval. Hlavně sníh a led po kterém jsem se klouzal vždycky po škole domů od zastávky autobusu. Ale časy se změnili. Moje schopnost manipulovat s elektřinou byla velmi nebezpečná každému a obzvlášt státu. Díky masce mě ale nemohli najít, na to jsem utíkal příliš rychle.
Máma o ničem nevěděla, už tak měla moc starostí. Věděla to jen moje milá sestřička která na mně čekala před činžovním domem sedíc na schodech s knížkou v ruce. Ani nevzhlédla když jsem kolem ní chtěl projít. Když se v mžiku zvedla a skočila po mě. Obejmula mě a vší silou mě k sobě přitiskla.
"Sakra brácho kde se tak dlouho flákáš? Víš jaký jsem měla strach?" Vychrlila na mě a pak mě pustila.
"Mělas o tom vrtulníku pravdu, potěší tě to?"
"Já mám vždycky pravdu." Oslnila mne zářivým úsměvem. "A teď pojd. Je moc hodin, čas na večeři už je pryč ale ohřeju ti co zbylo."



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kesy Kesy | 16. ledna 2015 v 19:23 | Reagovat

To, že tato povídka nedostala pokracovani nevadí, protože jej může dostat v budoucnu. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama