Leden 2015

Po Konci- Noc před bouří

28. ledna 2015 v 20:17 | Keller |  Po Konci

Bylo to poprvé, co jsem byl po soumraku venku. Nervózně jsem svíral pušku a sledoval každý kout. Rozsvítil jsem svítilnu připevněnou k pušce a čelovku ale ani tak jsem neviděl tolik kolik jsem potřeboval proto, abych se cítil v bezpečí. Rapidně se ochlazovalo, viděl jsem svůj vlastní dech a cítil jak vítr profukuje kabát. Musel jsem rychle najít bezpečné místo, už nemám čas. Zkontroloval jsem mapu jestli jdu správně a běžel jsem seč mi síly stačily. Musel jsem myslet na šamana, jak by mě mohla mlha očistit? Rozpadnul bych se v ní jako ti chudáci přede mnou. Nic víc, nic míň. Šaman nebyl nic jiného než magor.
Ale… co když ne? Co když ten muž viděl víc než ostatní. Otec mi často vyprávěl příběhy o lidech předvídajících budoucnost. Nic jiného než povídačky říkal.
Na druhou stranu ten chlap mě chtěl hodit do mlhy takže více či méně to byl stejně magor.
Quo vadis? Kam kráčíš? Ptal jsem se sám sebe a běžel dál a dál rovnou do tábora banditů který byl vzdálen ještě asi pět kilometrů. Tma padnula a já byl venku sám s jednou puškou a jen šedesáti náboji. Kousek odtud je ztracená vesnice kde určitě najdu bezpečné místo… musí tam něco být. Ve vzduchu byl cítit strach. Ze samotných stromů a všech obyvatel lesa byl cítit děs a napětí zda li dnešní noc nebude jejich poslední. Snažil jsem se nemyslet na hordy příšer které se právě teď prohání po lese a hledají slabou kořist. Gumová maska nepříjemně svědila a z čela mi stékal pot.
Musím jít co nejrychleji, hledat všechna místa kam se můžu schovat. Po deseti minutách pochodu jsem narazil na starý myslivecký posed. Vylezl jsem pracně nahoru po žebříku a vypáčil zámek. Byla to bouda metr a půl na výšku a dva na dva délka a šířka. Zdi a podlaha byly pobité starým kobercem a tak jsem se uvelebil a opřel se o zeď. Dveře jsem zavřel ze vnitřku na petlici. Zapálil dvě svíčky vytažené z ruksaku a vytáhnul sušené maso a krajíc tvrdého chleba a sundal masku, abych se mohl v klidu najíst. V břiše mi kručelo jako zvířeti až jsem se začal bát, aby tento zvuk nějak nepřilákal né-zrovna moc příjemně naladěnou divokou zvěř. Nechtěl jsem se trápit těmito myšlenkami a tak jsem se dal do jídla a přemýšlel nad tím co mě zítra čeká. Můžu být zabit. Ale čeho se vlastně mám v tomto světě bát? To nejhorší co se mi může stát je že potkám nějakého nabručeného šediváka. Předpověď šamana se mi zavrtala do paměti a nehodlala se pustit, kousala jako blecha, neúnavně se plahočila z místa na místo a nebyla možnost ji chytit a ona dál a dál kousala.

Venku se začal, zvedat vítr, že byl cítit i přes kobercovou izolaci budky. Větve stromů vystavené větru tiše kvílely a praskaly, až mi z toho šel mráz po zádech. Teplota rychle klesala a za okamžik jsem skrz malé okénko uviděl padat sníh. Chvíli jsem nadšeně sledoval, v mihotajícím se svitu dvou svíček, malé padající vločky skrz okénko a pocítil zvláštní chuť vylézt ven a vypláznout jazyk, ale pak jsem si uvědomil že sníh je stejně nejspíš otrávený jako voda v řekách a můj zájem rychle opadnul. Zavřel jsem skleněným posuvníkem okénko a zhasnul svíčky. A zavřel oči, po chvíli jsem usnul tvrdým spánkem.
Mé sny byly nepříjemně zastřené podivnou mlhou. Stál jsem uprostřed mrtvého města a kolem mne procházeli davy lidí. Mlha rozostřovala to co jsem viděl a nedovolovala vidět obličeje ani nic podle čeho bych se orientoval kde se nacházím ale to podle scénáře snu nebylo důležité. Lidé zrychlovali až se z jejich těl nestalo nic jiného než siluety poskakující na zdech betonové džungle. Ve vzduchu jsem cítil síru a zvláštní bylo že jsem mohl dýchat i bez masky a nebylo cítiš to nepříjemné škrábání v krku . I když všude kolem byla mlha tak nebyla žádným problémem. Vzduch byl čistý, chutný i přes štiplavý zápach síry. Davy se rozestoupily a vytvořili průchod skrz ulici. Slunce svítilo na obzoru skrz mlhový opar a oslňovalo mne. "Co to?" Řekl jsem si tiše pro sebe a mžoural jsem před sebe na siluetu člověka, která kolébavě, kráčela ke mne.
Postava byla pár metrů ode mne a skrz mlhu odhalovala dlouhý olivový kabát s červeným křížem na rameni. Objevilo se podezření, avšak po pár dalších krocích kabátníka už nebylo třeba podezírat. Muž kolem čtyřicítky s šedivým strništěm a dobráckým úsměvem se na mne usmál a odhalil zářivě bílé zuby. "Ahoj synu."
Probudil jsem se zrovna na čas. Svítalo a já musel okamžitě vyrazit naproti bratrům ve zbrani kteří mi měli pomoci osvobodit tu blondatou Klaudii. Musel jsem vymyslet nějaký plán protože nemůžu jen tak nakráčet do tábora hrdlořezů, plenitelů a vrahů s rošťáckým úsměvem a slovy" Dobrý den, mohl bych se vás gentlemani zeptat kde bych našel jednu hezkou zelenookou blondýnku jménem Klaudie?"
Mám takový pocit, že by to byl kupón na extra díru v hlavě dřív než bych vůbec otevřel pusu… ne dokonce dřív než bych vůbec došel na dvacet metrů k táboru protože určitě mají hlídky. Ozbrojené hlídky, kterým já nemůžu konkurovat. Jistě Jirko teď se snaž vycouvat když jsi už řekl že to uděláš. Otec ti přece nikdy neříkal že slib je otázka cti a proto ho klidně poruš a uteč jako zbabělec a běž dál sbírat haraburdí a doufej že najdeš něco co ti zaplatí to jedno teplé jídlo za týden co si můžeš dovolit.
Hádal jsem se takto ještě chvíli a já měl celou dobu pocit jako by mě někdo sledoval. Zastavil jsem se a naslouchal lesu kolem sebe ale nic jiného než tiché šustění větru jsem neslyšel a tak jsem kráčel dál a přemýšlel nad tím co se bude dít. Budu muset zabít? Určitě mě nenechají jen tam jim ukradnout kořist. Já ale nikdy nikoho nezabil… jen několik plechovek když jsem se učil střílet a pár divokých psů když jsem hledal věci pro Turčíka.
V dáli jsem rozeznal několik postav oděných do vatových kabátů a maskovacích uniforem. Klečeli pod malým smrčkem, jeden hleděl dalekohledem před sebe a ostatní hlídali kolem. Né však moc důkladně neboť mě nezpozorovali. Na zádech měli bílou barvou znak naší vesnice= sokola. Ale mohl to být jakýkoliv pták ale říkalo se že je to sokol. Jeden z nich, zrzek kolem třicítky s ošklivým knírkem stejné barvy jako jeho vlasy se otočil a namířil na mě kulovnici.
"Hej, chlapi, někdo tu s náma je!" Zařval a já dal ruce před prsa na znamení míru. Pomalu jsem se otočila ukázal namalovaného sokola na zádech olivového kabátu. "Jsem s váma chlapi, poslal mě Turčík." Řekl jsem a prohlédnul si z blízka dvaceti metrů své bratry ve zbrani. Byli čtyři, většinou třicátníci, lidi narození chvilku před pádem. Všichni vypadali jako ostřílení veteráni se spoustou jizev a zářezů na pažbě. Jejich velitelem byl ale padesátník s havraními vlasy navlečeném v černé neprůstřelné vestě plné zápalných lahví. "Ty budeš Juri že?" Zeptal se mne hlubokým hlasem a já hned odpověděl: " Ano, to jsem já."
"Výborně, já jsem Továrník." Natáhnul ke mne pravici a ihned ukázal na třicátníka hlídajícího směr k táboru.
"Tohle je Honza. Ten co tu pořvával a nejspíš nám vyplašil kořist je Jarda a ten v té modré vestě je Standa." Potřásl jsem Továrníkovi pravicí a na ostatní ve znamení pozdravu pokývnul.
"Skvěle, tak už jste se všichni pozdravili, jsme jedna veselá rodinka. Můžete k sakru zmlknout a jít sem někdo a podívat se jak to tam vypadá?!" Pronesl Honza nakvašeně a gestem naznačil at přistoupíme blíž.
Plížil jsem se blíž za něj a popadnul nabízený dalekohled. Skrz stromy bylo vidět na několik kopců v jejíž malém údolí se ukrývalo několik chat vedle sebe a jeden přístřešek pro vozidla nebo stroje, soudě dle garážové podoby stavení.
Z chat vycházel hutný černý dým. Jedna z nich, větší- nejspíš asi třípokojová se spoustou oken stála hned vedle menší chatky. Obě měly u dveří stráže ozbrojené vzory 58 navlečené v maskovacích uniformách a respirátory na tváři. Čtyři stráže u dveří. Na jednom z kopců bylo vidět kulometné hnízdo s rozhledem na celé údolíčko. Tam byli tři muži pozuby ozbrojení, s neprůstřelnými vestami.
V táboru samotném různě pobývalo dalších asi deset ozbrojenců. Někteří sekali dřevo a přikládali do ohně pod kotel. Jiní vcházeli do garáže otevřením vrat odhalili malý tmavě modrý jeep.
"Tohle je sebevražda." Vyšlo mi ze rtů.
"Byla by kdybys byl sám, ale jsme tady my." Řekl Továrník a já se otočil a naskytnul se mi uklidnující pohled. Všichni kolem byli navlečeni v těžkých balistických vestách. Jen Továrník však měl samonabíjející pušku vzor 58.Honza byl ozbrojen starou ale jistě smrtící kulovnicí s optikou s pažběním z hnědého ořechového dřeva, puška nápadně přípomínala tu kteorou používal můj táta. Standa a Jarda měli nově sestavené zbraně z jedné z vesnic příhodně nazvané Kovárna.
Samopal Model 33 používal pistolovou munici. Přehříval se, zasekával a byl šíleně nepřesný. Ale tyhle dva vypadaly jinak, masivněji. Ty které se mi dostaly do rukou na střelnici v Sokolově byly dělané na kolenu ale už je to nějaký rok. U těchto byla hlaveň delší, přibyla skládací pažba. Ale i přes to všechno jsem si stále nebyl jistý kolik šancí proti těm plenitelům máme a už vůbec nevím jak se dostaneme přes ten kulomet na kopci.
"Obsadíme kulometné hnízdo. S trochou štěstí ho potom ukradneme." Rozesmál se Jarda.
"Potom začneme odtud pálit na pozice ostatních, a zdruhé strany tam pošleme Juriho." Zasmál se Standa.
Továrník si půjčil dalekohled z mých strachem nadcházejícího boje ztuhlých rukou a podíval se sám. Ještě jednou jakoby snad do okamžiku kdy jsem dorazil nesledoval situaci již několikrát.
"Chcete je všechny zabít?" Došlo mi zničehonic.
"Zabijeme tolik kolik budeme moct, co jiného chceš dělat s bandity? Necháš je naživu a oni vyvraždí Sokolov, nebo Žurku, nebo si třeba troufnou na Kovárnu!" Strčil do mne jemně Honza.
"Na kovárnu si nikdo nedovolí, né od toho co namontovaly na věže těžké kulomety." Vložil se do hádky Továrník a snažil se trochu odvést pozornost.
"Nikdy jsem nikoho nezabil."
"To nech na nás synku." Poplácal mne Továrník po zádech a vrátil se zpět k pozorování tábora banditů.

Klepal jsem se. Kéž bych se tak klepal ze zimy, z chladného východního větru. Důvodem bylo něco mnohem složitějšího. Nikdy jsem nemusel vzít cizí život a ano měl jsem nad tím přemýšlet když jsem úkol přijmul ale tehdy to bylo tak vzdálené že mne ani nenapadlo jak moc to dokáže člověka zasáhnout. Byl jsem snad slaboch? V tomto světě byla smrt všudypřítomná a právě proto jsem se bránil jejímu rozsévání. Jaký smysl mělo zabíjení po apokalypse?
To co nezabila mlha to zabil hlad a šílenství těch kteří se rozhodli vzít si co chtějí bez ohledů na přežití ostatních. To byl také důvod proč naše vesnice tak vzkvétají. Chráníme se všichni navzájem a nejsme závislí jen na tom co si vezmeme ale na tom co vybudujeme, vypěstujeme a postavíme. Díky skleníkům Sokolova jsme porazili hlad. Díky zbrojním dílnám Kovárny jsme porazili strach z banditů a nočních děsů. A díky Žůrce... co já vím. Nikdo nemá rád Žůrku.
I přes dobu temnou v jaké se nacházíme jsem se nemohl smířit že bych vzal život. I přes to že jsou to bandité jsou to pořád lidé.
"Nad čím tak dumáš Jurioviči?" Vyrušil mě z mých úvah Standa a sednul si vedle na pařez.
"Jak vůbec víme že ta holka je naživu?"
"Nevíme a proto tam posíláme tebe, hladových krků máme dost. Jeden můžeme případně postrádat." Zasmál se.
Chvíli jsem mlčel a pak jsem se mu podíval hluboce do očí a vážným hlasem pronesl: " Jestli tam zařvu tak tě budu do konce života strašit!"
Standa se rozesmál až málem vyplašil ptáky ukryté v korunách stromů. Továrník nahněvaně zasyčel ať zmlkneme. Bohužel do smíchu bylo jen Standovi protože já počítal každý nádech do okamžiku kdy tam budu muset s puškou v ruce vběhnout.
"Tu pušku jsi dostal za práci od Turčika?"
"Ano, ale nejsem si jistý že mi k něčemu bude když tam dolů poběžím po tu holku."
"Užij si jí co nejvíc budeš moci, nikdy nevíš jak dlouho na tomhle světě budeš."
Tentokrát Standa nežertoval, smutně se na mě usmál a vrátil se zpět na hlídku zatímco já se dál klepal jak školák před zkoušením.

Tak to byla předposlední kapitola Juriho příběhu a už v neděli vydávám poslední díl této postapokalyptické povídky.
Snad se vám tato kapitolka líbila a případné poznatky mi zanechte v komentářích.

Zdárek :)

Vyber si

27. ledna 2015 v 15:46 | Keller |  Články
Každá volba je důležitá říkávám si občas. Každé rozhodnutí, každá akce a činnost, vše co si vyberete, formuje vaši budoucnost. Už delší dobu přemýšlím nad tím kam můj život směřuje, kam já směruji. A nejvíc mě štve to že já nevím kam směřuje. Nevím co chci celý život dělat. Sakra vždyt já ani nevím co si dám k večeři.
Jsem zaselkej, zaseklej v jakémsi vzduchoprázdnu. Nic nedělám, netvořím a co se týče akcí bez alkoholu tak v podstatě ani nikam nechodím. Nevím co semnou je ale čím víc nad tím přemýšlím tím jistější si jsem že to tak není týden, měsíc ale skoro celý život. Nevím co od života chci, slušnou práci? Ženu, děti rodinu? Peníze?
Nevím a to je ta potíž. Jsem zaseklej, zahořklej cynik. A to všechno prosím v krásných 17 letech. A tak říkám vyber si!
Ale co? Jaké jsou možnosti? A/B/C???
Ne, takhle život nefunguje, ten není nalajnovaný v možnostech a dokonce na jeho druhé straně nenajdete správné odpovědi. Máme to tak všichni v dospívání? Jsem jediný? Já vím že ne. Jsem jediný kdo nad tím tak hluboce přemýšlí? Tím si už tak jistý nejsem. Nakonec na tom nezáleží protože naše volby a činy nás definují a proto začneme jednoduchou volbou, tou naprosto nejjednoduší.
Večer si dám tousty.

Po Konci- Podivín

22. ledna 2015 v 23:21 | Keller |  Po Konci

Podivín

"Tak rytíř na stříbrném oři že ano? Nicméně nabízí se zde jedna otázka. Kde máš koně?"
Na otázku jsem mu neměl co říct a tak jsem mlčel, na pohádky jsem neměl čas. Za zády jsem slyšel kroky po suchém listí. Vyčkával jsem na vhodnou příležitost kdy utéct. Kdybych tak alespoň na něj viděl.
"Už se můžeš otočit" Jeho hlas zněl tak nezkresleně, skoro jako by neměl žádnou masku. Udělal jsem tedy znovu co řekl a otočil jsem se. Přede mnou stála bytost vysoká přesně jako já. Oděná v hnědé kožené bundě bez rukávů. Ruce měl ovázané nažloutlými onucemi. Špinavé blond vlasy měl až po ramena a modré oči mě obezřetně sledovaly. Usmíval se a jeho spodní ret slabě krvácel. V rukou držel dlouhou černou hůl. " Tak pojď kšátrijo, blíží se soumrak. Nikdo z nás nechce být venku."
"Proč mi říkáte kšátrijo? A kdo vůbec k čertu jste?!" Ruku jsem položil na spoušť zbraně visící na zádech. "Klid stalkere, povím ti to až dojdeme do mého skromného domova. Je to kousek odtud, málokdy mám hosty."
Šli jsme asi půl hodiny lesem s pohasínajícím sluncem nad sebou. Nebylo slyšet nic jiného než křupání seschlého listí pod nohama, žádná zvěř. Žádní ptáci prostě vůbec nic než zvláštní pokroucené listnaté stromy. Věděl jsem že zvěř je schovaná už dávno. Srnky, jeleni, zajíci nebo divoká prasata se děsila toho co vycházelo po setmění víc než my samotní. My postavili zdi a zavrtali se do země. Ale co měla udělat ta nebohá zvířata? "Jsme tu" Řekl stařec a otevřel dveře staré chaty a vpustil mě dovnitř. Malou světnici osvětlovala jediná masivní oranžová svíčka položená na stole uprostřed místnosti. Všude kolem mne byli listy papíru přilepené na zdech se spoustou neznámých znaků. Ukázal mi abych si sednul na jednu z omlácených židlí a já poslechl. Nade mnou vysel zvláštní bílý kruh se sítí uprostřed zespodu vysely maličká pírka. Šaman si bez mého vědomí všimnul jak mě ta zvláštní věc zaujala a tak jen pronesl: " Je to indiánský lapač snů synku. Už si můžeš sundat tu masku, tady je vzduch čistý. A ano, jsem šaman jak jsi poznamenal. Není však čeho se bát." Usmál se na mě a vyhrnul si rukávy a své ruce položil na stůl. Byly pokryté dlouhými jizvami ale mnohem víc mně zaujala jeho tetování. Nebylo téměř místa které by nebylo něčím pokryto. Byl tam obrovský strom jehož kořeny se táhly přes celou jeho ruku a na posledním kořenu jenž zasahoval na koneček palce byl malinkatý květ. Ale počkat, já ho nenazval šamanem, vlastně jsem ho zatím nenazval nijak. Jak mohl..?
"Dobrotivá mlha mi odhalila tvé myšlenky, tvou minulost i tvou budoucnost."
"Kdo je kšátrija?" Dobrotivá mlha? Pomyslel jsem na mlhu zabíjející cokoliv, co se jí nadechlo. A ještě semnou hraje tuto hru na věštce.

"Kšátrija znamená válečník. A tím ty jsi. Smrt provází nás všechny jen ty jsi jí zatím unikal. To se ale brzy změní. Brzy zemřeš."
V kostech mne zamrazilo a já věděl že musím pryč. Nahmatal jsem nůž schovaný ve vysokých botách. "Avšak před tím než tvůj konec nastane kšátrijo, nejprve musíš být očištěn od života na tomto světě. Musíš prohlédnout skrz svou omezenou mysl a uzřít pravdu."
Přišel čas odejít. Rychle se zvednul ze židle a vytáhnul nůž a výstražně ho držel před sebou.
"Musíš vyjít ven. Běžet jak jen budeš moci a nadechnout se mlhy neboť jen ona tě může očistit."
"Tak a dost!" Zařval jsem na šamana a odkopnul stůl před sebou. " Stůj kde jsi! Jsi blázen!"
"Nemůžeš před tím utéct! Mlha si tě najde, najde si všechny a nikdo jí nemůže utéct!"
S puškou na zádech jsem utíkal z chýše a přemýšlel proč jsem tam proboha vůbec vešel.
"Najde si tě! Slyšíš?!" Volal Šaman a běžel za mnou. Nasadil jsem si plynovou masku a běžel dál. Po deseti minutách se křik utišil a mně uvítala setmělá krajin plná ticha a temnoty.

Tak jak se vám líbil další díl Po Konci?
Co myslíte o šamanovi? Objeví se ještě?

Nedělní shrnutí

18. ledna 2015 v 21:07 | Keller |  Články
Zdárek,
Tak nám uběhla trocha času a jak vidím tak mé výtvory se zatím líbí z čehož mám strašnou radost. A proto mi trhá srdce ale další kapitolka Po Konci přijde asi až kolem pátku. Juri musí chvilku vydržet protože momentálně jednu část budu přepisovat a vzhledem k mému časovému vytížení ( a taky kvůli tomu že špatně držím pozornost... ano skvělá vlastnost pro spisovatele :D)
nevím jak rychle to stihnu ale nejpozděj v pátek !
Dále by mě zajímalo jaké téma povídek by se vám líbilo do budoucna protože nevím jak dlouho mé "pozitivně" naladěné příběhy vydržíte :D
Děkuju za to že čtete mé pokusy, jste úžasní:)


Po Konci- Nabídka, která se neodmítá

14. ledna 2015 v 21:01 | Keller |  Po Konci

Nabídka, která se neodmítá

Turčík mi dal fotku dívky. Řekl mi její jméno, ale já ho neposlouchal a jen jsem zíral na krásnou dívku na fotce. Dlouhé blonďaté vlasy jí stékaly na ramena. Byla to úřední fotka ale její úsměv byl zářivý jako blesk. Měla nádherné zelené oči kterými sledovala fotoaparát před sebou. Šum Turčíkova hlasu mě slušně řečeno rušil a tak jsem zvednul oči z fotky a začal opět věnovat pozornost okolnímu světu.
"Líbí se ti co?" Usmál se a pokračoval: "Nejsi jediný, ti bastardi ti při jednom z výjezdů pro zásoby unesli ze sběračské skupiny. Vlastně ani nevíme jestli je pořád na živu ale nejspíš ano a jediné info které máme je že je někde v tom táboře." Fotku jsem si zasunul do prsní kapsy z vnitřní strany kabátu. Přemýšlel jsem nad nabídkou kterou jsem dostal. Byla tu ale ještě jedna otázka: "Proč zrovna já? Proč myslíte že zrovna já to zvládnu? Nikdy jsem nikoho nezabil, sice umím střílet¨, ale jak víte že proti nim budu mít vůbec nějakou šanci? Ale řekl jsem jen: " Jak že se jmenuje?"
"Klaudie, je to fakt pěkná holka, měla by být o něco mladší než ty, asi o dva roky mám pocit? No zkrátka je za to moc pěkná sumička a jsi první komu to chci svěřit. Vím že to dokážeš. Jediné co po tobě chci je abys ji dostal z tábora na tohle místo." Ukázal tlustým prstem na místo několik kilometrů daleko od tábora. Byla tam lesní mýtina, podle mapy tam bývala asfaltová cesta.
Spolu s tebou tam pošlu další čtyři chlapi kteří ti pomůžou. Už teď jsou na tom místě a čekají. Synku, já vím že to zvládneš. A až to zvládneš tak už v životě nebudeš muset hnout prstem."
Nejistota mne opustila jako mávnutím čarovného proutku. Najednou jsem si sebou byl tak jistý že jsem se nezmohl na nic jiného než na kývnutí hlavou. Vzal jsem darovanou pušku a mapu a šel se připravit. Do batohu jsem hodil vše co bych mohl potřebovat. Vyleštil jsem zorníky plynové masky abych přes ně viděl co nejlépe a potom si ji před východem ven nasadil. Vylezl po žebříku ze sklepa a pořádně vydechnul a pořádně nadechnul. Maska fungovala. Naposled jsem se ohlédnul na jednou z mála bezpečných míst. Čas vyrazit, do soumraku není daleko.
Procházel jsem zničenou vesnicí. Nebesa zakrývaly ocelové mraky, ale slunce svítilo i skrz a vytvářelo zvláštní šero a okolní svět zase vypadal smutnější než je. Všechno bylo zničené, ale my přežili tak proč toto vítězství neslavit? Kostlivec opřený o vchodové dveře bývalé a rozpadlé hospody jakoby mi něco připomněl.
Pevně jsem si znovu utáhnul popruhy plynové masky. Byla to M10M stará česká maska s filtry v lícnicích. Což ji dělalo v podstatě nemožnou pro rychlou výměnu filtrů.
Vycházel jsem z vesnice směrem k lesu a tak jsem sundal pušku ze zad, pevně ji uchopil a odjistil. Cesta bude dlouhá a musím spěchat. Cestou třeba najdu nějaké místo kde se přes noc schovám. I když se svět zničený atomovou válkou zdál mrtvý a prázdný (a to tady ani žádné nespadly) tak věřte že nebyl. Smečky divokých psů byly to nejmenší nebezpečí jaké vás mohlo napadnout. Ty nejhorší děsy, z nočních můr jako vytržené vycházeli po soumraku na lov. A nejhorší z nich byli šediváci. Nikdo v podstatě neví jak takový šedivák vypadá. Nikdo totiž setkání s ním nepřežil. Kdysi jeden stalker jednoho postřelil brokovnicí. Kus šedé nohy zůstal na místě ale ta příšera statečného stalkera odvlekla bůh ví kam zanechávající kus vlastní haksny na místě. Podle toho dostal také jméno.
"Kampak kráčíš kšatrijo?" Pronesl hluboký hlas znící v lese zamnou. " Neotáčej se, příteli. Nerad bych s tebou soupeřil. Odpověz mi první na otázku prosím."
Udělal jsem jak žádal, nakonec co jiného mi zbylo.

"Mám za úkol dorazit do tábora banditů a dostat odtud jednu dívku."

Děkuju za přečtení a omlouvám se že články nejsou tak často jak bych chtěl. To víte... pololetí :D
Pokud stojíte o pokračování dejte mi prosím vědět v anketě.
Zdárek:)

Po Konci

10. ledna 2015 v 21:42 | Keller |  Po Konci

Předmluva


Zatímco svět hořel ve svitu radioaktivního záření. Evropa byla uchráněna. Mí předci sledovali v televizních přijímačích pád impérií a sami si mysleli, že válka je u konce. Svět je zničen ale ne celý. Netrvalo dlouho a spojenci se odmlčovali. Země za zemí mizela a až příliš pozdě jsme si uvědomili co se vlastně děje. Mlha pohlcovala město za městem a každý kdo v ní byl zanechán nebyl již spatřen. Mlha nemizela, držela se tam kde byla nebo se přesouvala z místa na místo a likvidovala každého kdo se pokusil vejít do "jejích měst". Ti kteří se neschovali do hor či bunkrů zmizeli nebo je zničil spad padající z nebes. Během dvaceti let mlha ustoupila a dovolila přežívším lidem opustit nehostinné hory a chladné podzemní bunkry aby znovu mohli budovat civilizaci.

Práce

"Jurijoviči, řekni mi, tvůj fotr vážně chodil na výpravy s tou starou puškou? Vždyť se na ni podívej! Je celá zrezlá ta nemůže střílet!"
Stařec nalil pálenku do tří plechových hrnků a znovu se na mě podíval.
"Taky že když ji potřeboval tak nestřílela, pane Antoníne. Ale kde mám vzít zlato na novou? Předválečné zbraně mají cenu za kterou bych mohl měsíc vyžít a ještě bych si mohl schovávat na zlý časy."
"A co ty nové zbraně z Kovárny? Nad těmi jsi nepřemýšlel?"
Antonín mi podal hrnek a já si bohatě loknul. Chutnalo to jako benzín. Nebo si aspoň myslím že takhle chutná benzín. Otupovalo to mozek ale rychle to zahřálo. Zvednul jsem se ze sítě a sednul si k podomácku stlučenému stolu.
"Přemýšlel ale i tak je to moc zlata."
Debata pokračovala dál ale netrvalo dlouho a začínalo svítat. "Čas na práci pánové." Řekl postarší muž jehož jméno jsem neznal a zvednul se od stolu.
"Juri, zase jdeš sbírat haraburdí?" Ptal se Antonín.
"Ano pane Antoníne, nikdo to za mě neudělá. A občas najdu i něco vzácného. Turčík mi vždycky a rád za nějakou láhev alkoholu zaplatí."
"To se mu nedivím, protože cokoliv co se dneska vypálí chutná strašně." Uchechtnul se Antonín a popadnul trubkovou pušku- podomácku zručnějšími lidmi vyrobenou primitivní brokovnici a odkráčel z místnosti rovnou na plantáž.
Čas se posunul a místo se změnilo. Posunul jsem se o několik hodin a otevřel oči v jednom barů postavených v sklepeních starých domů. Zručné ruce utěsnili okna. Co mohli, zakryli a přinesli filtrace vzduchu. Takovýchto menších bunkrů jsou spousty po celé oblasti bývalého zlínského kraje.I přes to že většina z nás pocházela ze stísněných bunkrů. Nikdo z nás neměl odvahu bydlet jinde než ve sklepě. Zní to úsměvně ale bylo to jediné místo které pro nás bylo cítit bezpečím.
Jediné větší osady které jsme znaly byly tři vesnice: Sokolov- můj domov Kovárna a Žurka. Všechny kousek od sebe a kousek od města Zlín. Do toho ale nikdo nechodil... byla tam mlha.
"Jurí! Už jsi tady? Výborně výborně, máš to pro mě? Já vím že máš. Tak… posad se a dej to na stůl dobře?" Šveholil rychle Turčík. Turčík byl takový trochu obtloustlý chlapík kolem padesátky s velkým pečlivě střiženým knírkem a špinavou prošívanou vestou. V téhle oblasti platil za jednoho z těch mocnějších. Platil lidi jako jsem já aby pro něj hledali různé věci které se zrovna hodí. Jako například žiletky nebo už zmínený alkohol. Položil jsem flašku ukrajinského koňaku na stůl. Měl nádhernou hnědo-žlutou barvu připomínající… vlastně ani nevím co protože jsem nikdy podobnou barvu neviděl. Nikdy jsem nic takového neochutnal. Ale každý předválečný alkohol dostal zvláštní chuť. Táta mi říkával že čím starší alkohol je tím lépe chutná takže i flaška nejlevnější pálenky po dvaceti letech dostala chuť pro kterou všichni mohli uplatit aby mohli ochutnat či vypít. Připomínala jim zlatou minulost. Mě nepřipomínal nic protože nic lepšího než tento svět neznám. Táta mi říkával jak bylo všechno tehdy na nic ale já to nechápal. Vzduch venku je otrávený. Sice vás nezabije hned, ale po čase kdy ho dýcháte, vás rozežere zevnitř. Voda je většinou špinavá a jídlo? Člověk je rád, když se aspoň jednou za dva dny trochu nají. "Ani nevíš jakou jsi mi udělal radost Jirko. Nemáš ponětí." Těmito slovy mě vyrušil z přemýšlení. Vzal láhev, její obsah se rozbouřil a lahodně se pohyboval z jedné strany na druhou, jedním pohybem otevřel láhev a jeden z jeho pobočníků přinesl dvě krásné čisté skleničky. Přičichnul, usmál se a nalil trochu do obou skleniček a jednu ze skleniček mi posunul.
" Vím muselo ti to dát spoustu práce to sem dostat. Takováhle lahvinka se už jen tak nevidí. Je to Okvin příteli. Tehdy to byla světoznámá značka. Dneska už ji málokdo pamatuje ale, kdyby někdo viděl, jak se to krásně leskne tak by tě s chutí umlátili. Na mě si ale nedovolí." Zvednul skleničku do vzduchu a já udělal to též. "Na zdraví pane Turčíku." Řekl jsem a tuknul si s ním skleničkou. Napil jsem se a na okamžik zavřel oči. Chuť byla tak jemná ale hořká ale těžko ji popsat. Rozdíl oproti pálenkám páleným dnes je obrovský.
"Tak už jsme se napili, víš Juri… je ti teprve 18 a už jsi toho tolik zvládnul. Přinesl jsi mi tak vzácné věci že je mi líto že jsem nikdy neměl šanci tě pořádně odměnit. Ale… měl bych pro tebe práci."
"Jakou práci máte na mysli?" Ptal jsem se zaujatě.
"Práci, díky které už v životě nebudeš muset pracovat."
A jak řekl tak udělal. Nabídka, která se neodmítá.
Ukazoval mi dlouho mapu odlehlé oblasti. Bylo tam jen pár chat ale to nebylo to zajímavé. Tuhle oblast obývali bandité. A díky tomu co získali svými krvavými nájezdy se jim podařilo vybudovat menší základnu kousek od Tří vesnic. Proč to ale dělají, nebylo nikomu jasné. Jeden z Turčikových mužů přinesl něco dlouhého zabalené ve dvou béžových šátkách. Položil to na stůl zakrytý mapou a Turčík mi pokynul, abych šátek rozbalil. Uvnitř byla jedna z předválečných pušek. Nebyla to puška původem odtud nejspíš z ciziny o to víc jsem žasnul. V šátku bylo i několik krabiček nábojů a již nabité nebo chcete-li napáskované zásobníky.
"Tohle je za všechnu to co jsi mi přinesl, za všechno co jsi pro mě bez řečí udělal. Jistě byla to práce za kterou jsem ti zaplatil ale ty jsi ji dělal s nadšením a nikdy jsi mi neřekl ne když jsem něco potřeboval. Je tvoje, můžeš zahodit ten křáp, co máš a vzít si tuhle krásnou eMku."
S úžasem jsem sledoval tu krásnou pušku a nenapadlo mě nic jiného než se zeptat: "Co je to za úkol?"
"Ti zkurvysyni napadli sběračskou skupinu místního vládního bunkru. Chlapi postříleli a ženské unesli. Udělali ale chybu že s těma dalšíma, unesli i dceru správce daného zařízení. Vypsal velkou odměnu pro toho kdo mu ji přivede živou a bonus na víc za koule a hlavu každého kdo se jí jenom dotknul."

Jak už jsem říkal. Byla to nabídka, která se neodmítá.

Cizinci

3. ledna 2015 v 0:41 | Keller |  Povídky
Napsáno 28.6.2014
Jedna z povídek které nikdy nedostaly pokračování:)

Utíkal jsem seč mi síly stačily ale nebylo to stále dost rychle. Zvláštní bylo však to že jsem neběžel po zemi nýbrž skákal skrz mrakodrapy. Z jednoho na druhý a tak dále a tak dále. Bál jsem se pádu? Byl to hazard? Pro mě ne. Pokud spadnu tak jediný kdo utrží škodu bude radnice města Chicago kvůli rozdrcenému chodníku v místě kam spadnu. Mé jméno bylo Richard, ale mám radši Rick protože Richard je prostě staromódní a já jsem na to příliš mladý. Je mi devatenáct a je to již skoro rok od oné události díky které mám nyní možnost hrát si na superhrdinu. Sotva jsem oslavil své osmnácté narozeniny, tehdy jsem s mámou a ségrou bydlel v San Francisku, a celými spojenými státy otřásl teroristický útok. Masivnější a ničivější než kdybyste několikrát vynásobily 11. Září. Většina New Yorku lehla popelem ale nebyla to obyčejná bomba, bylo to něco mnohem podivnějšího. Ovlivnilo to mnoho lidí tak jako mě. Každý získal schopnosti dle své povahy, dle svého vnitřního já dle toho co je uvnitř. Nevím jak to vysvětlit, je to tak jak to je a já to měnit nechci ale pořád na ten den vzpomínám. Jak už jsem říkal tak jsem oslavil narozeniny když jsem v televizi uviděl mimořádné vysílání televize Fox o útoku na New York když mě něco srazilo na zem. Poslední co jsem slyšel bylo vyděšené zvolání mé o dva roky mladší sestry Kate, když jsem padal k zemi.
Probudil jsem se o dva dny a devět hodin později v nemocnici na jednotce intenzivní péče. Dle všeho jsem prodělal infarkt. Tedy ne úplně. Zastavilo se mi srdce, elektrickým proudem a pak se znovu nahodilo. Ti staří páprdové v brýlích a bílých pláštích tomu říkají zázrak a nemůžou tomu uvěřit. Pravdou však takový zázrak byl.
Netrvalo to ani pár dní když se začali objevovat mne podobní. Probouzeli se z kómatu a začali nacházet své nové schopnosti. Lidé každého z nich nazývali Cizinec. Nezáleželo na tom kdo to byl, zda vaše matka. Bratr, otec nebo hodná tetička ze sousedství. Potom co byli vaše schopnosti objeveny jste se stal cizincem. Stát nemilosrdně potíral každého kdo je měl, stali se předměty studií, výzkumů a perzekuce. Asi právě proto se někteří lidé rozhodli své schopnosti užít jinak než v tom komunistickém: Pro blahu lidu a rozhodli se vzít si co chtěli. Zneužili něčeho tak mocného s čím lidská rasa nikdy nepřišla do styku. Stačilo pár Cizinců a policie byla bezradná.
A v ten okamžik přišla na scénu má drahá maličkost právě plachtící vzduchem nočním Chicagem ve slušivé tmavě zelené mikině s kapucí. Dopadnul jsem na střechu Národní banky a když jsem se ujistil že se pod mnou nic nepropadlo tak jsem seskočil již rozbitým střešním oknem dovnitř a vyhoupl se rovnou do třetího patra kde jsem se na chvilku zastavil. Desítky lidí kolem leželi na zemi, zranění a v bezvědomí od exploze jaká zde proběhla. Netrvalo to dlouho a objevil se nepřátelský Cizinec. Černoch, kolem čtyřicítky měl ruce rozžhavené do běla a v nich držel rozžhavené páčidlo.
"Co tu chceš?! Tohle je moje banka, běž si najít vlastní Poseidone!" Zařval na mne hluboký hlas Cizince a nad hlavou mi o asi o milimetr proletělo páčidlo a zarazilo se hluboko do zdi.
Pomalu jsem se otočil abych zkontroloval škody, pokrčil jsem rameny a s právě nahozeným úsměvem jsem pronesl " To je všechno svářečko? Myslel jsem že takový bouchač jako ty hned tak nevybuchne. Vždyť se na sebe podívej, celý se červenáš! Že já tě přivedl svým příchodem do rozpaků?" Mrknul jsem na něj a rukou za zády se připravil k vlastnímu útoku.
"Jsi šíleně ukecaný Poseidone. A to tě bude brzo stát kejhák." Tohle už řekl potichu a pak se těžkými kroky rozeběhnul. Věděl jsem, že ten člověk je jako tank. Ne ten člověk byl tank a ještě k tomu měl teplotu tak vysokou že se divím, že ještě nepropálil podlahu nebo že mu ještě nezhořelo oblečení. Zdá se že se rozehřeje jen na určených místech. Snad jen v rukou. Je těžkopádný. Já rychlý. Tohle bude brnkačka.
Běžel proti mně vší rychlostí a připravoval se k velmi vypečenému úderu. Byl už jen půlmetru daleko. Jeho pěst se blížila mému líbeznému obličeji rychleji, než mi bylo milé a já vás teď musím zastavit. Říkal mi Poseidone, proč že mi říkal Poseidone? On dokázal vlastní rukou tavit kov. Já dokázal něco mnohem lepšího.
Jeho pravačka se blížila mému obličeji a já vyrazil vlastní pravačkou k jeho hrudi. Z ruky mi šlehaly blesky a vlastně ho nebylo třeba ani moc praštit. Snad jen zastavit jeho srdce. A to se mi taky povedlo. Velikán se zhroutil k zemi. Chvíli sebou ještě třískal na zemi než s otevřenýma očima propadnul klinické smrti. Ale já nebyl vrah. Dalším dotykem jsem jeho srdce znovu nahodil a po pár minutách on znovu našel vědomí.
"Proč jsi mě nezabil?" Ptal se šepotem.
"Protože nejsem vrah, a ty také ne Dwaite. Jenom jsme se dostali do špatných pozic. Ztratili jsme hlavu." Usmál jsem se na něj. "Ale vážně, víš jak dobrej ocelář bys byl?" Posadil jsem se na koženou pohovku jako byznys man. "Ne teď vážně, vypadni odsud. A jestli ještě jednou někoho zraníš a je mi jedno jestli ho jenom srazíš na kole nebo jestli v lese ohneš větev a praštíš s ní někoho do ksichtu. Tak příště ti to srdce už nenahodím a nechám tě jít do nebe, nebo do pekla. Dle toho co preferuješ."
Zvednul jsem se a seskočil ze třetího patra až do haly banky. Mramorová podlaha pode mnou nebyla rozdrcená mou vahou, nýbrž rychlostí jakou jsem padal. Uklidnoval, jsem se a doufal že je to pravda.
Když jsem odcházel, venku už byla policie. Osvítil mne obrovský reflektor a megafonem jsem uslyšel hlas policejního náčelníka Chicagského policejního oddělení zaměřeného na Cizince, Jeffreyho Jeffa Kinga. Takový malý týpek ve svých nejlepších letech (Bylo mu osmapadesát) s šerednýma kruhovýma brýlema se kterýma připomínal seschlého Harryho Pottera. Ano neměl jsem ho rád a to hlavně kvůli nastávajícím událostem. Nandal jsem si kapuci a zlatou masku ďábla. " Odhoďte veškeré kovové předměty, zbraně a dejte ruce nad hlavu!" Ozval se ječivý hlas a já se musel zasmát. Obscénním gestem jsem mu ukázal kam si své rozkazy může strčit. V ten okamžik vzduchem zasvištěla kulka a měla mi ustřelit hlavu. Nicméně i na tyto případy jsem byl připraven. A olověná kulka vedoucí proud se dala zpomalit natolik až stačilo jen ustoupit o půl kroku do leva a ona se lehkým zachvěním dechu všech přihlížejících odrazila od betonové zdi za mnou a nezpůsobila skoro žádnou škodu.
"Vypadá to že radši půjdu jinudy." Řekl jsem do mikrofonu a po pár vteřinách do sluchátka zazněla odpověď řečená líbezným hlasem mé mladší sestřičky. " Tak to jsem zvědavá kudy, ale můžeš zkusit jít zadním vchodem, tam na tvého pekelného kamaráda určitě nemají nachystaný těžký kulomet."
"Ty jsi mi ale operátor. Kdybys mi radši našla cestu pryč." Zasmál jsem se za běhu a snažil se dostat na střechu.
"Tohle není matrix bratříčku. Tady nestačí zvednout telefon. Tady musíš utíkat za svištění kulek a uniknout policejnímu vrtulníku který je jako osina v zadku."
"Naštěstí to nedělám poprvé má milovaná sestřičko."
"Hromotluk se snaží probít zadem. Být tebou bych šla v jeho šlépějích."
Vyšplhal jsem na střechu a připravoval jsem se k plachtění na vedlejší budovu.
"Myslím že to vemu raděj jinama." Nadechnul jsem se. "Uvidíme se doma Kate."
Není to krásný život?
Domů jsem dorazil po dvaceti tří minutách a dvaceti pěti vteřinách. Díky za přesné hodinky mami.
Byla středa 22. Října 2014 a pomalu ale jistě se v ulicích Chicaga začínalo ochlazovat, to pro mne nebylo žádnou překážkou, já zimu miloval. Hlavně sníh a led po kterém jsem se klouzal vždycky po škole domů od zastávky autobusu. Ale časy se změnili. Moje schopnost manipulovat s elektřinou byla velmi nebezpečná každému a obzvlášt státu. Díky masce mě ale nemohli najít, na to jsem utíkal příliš rychle.
Máma o ničem nevěděla, už tak měla moc starostí. Věděla to jen moje milá sestřička která na mně čekala před činžovním domem sedíc na schodech s knížkou v ruce. Ani nevzhlédla když jsem kolem ní chtěl projít. Když se v mžiku zvedla a skočila po mě. Obejmula mě a vší silou mě k sobě přitiskla.
"Sakra brácho kde se tak dlouho flákáš? Víš jaký jsem měla strach?" Vychrlila na mě a pak mě pustila.
"Mělas o tom vrtulníku pravdu, potěší tě to?"
"Já mám vždycky pravdu." Oslnila mne zářivým úsměvem. "A teď pojd. Je moc hodin, čas na večeři už je pryč ale ohřeju ti co zbylo."




Bezejmenní

2. ledna 2015 v 23:42 | Keller |  Povídky
Hustě prší a boty se boří do bahna. Fouká studený vítr chtějíc rozhýbat listí ale nezbyly zde již stromy. Nepřestávající déšť a krupobití šrapnelů je roztrhalo na cucky a tak nezůstalo nic než zmučená krajina. Kolem nich tisíce mužů utíkají na místo které chtějí dobít. Ví že je prázdné, ví že minomety zabily každého kdo by tam mohl být a tak jistě kráčejí když skáčou ze zákopu do zákopu. Zastavili se v jednom z nich. Jsou promočení je jim zima a mají ukrutný hlad a chuť jít domů. Bezejmenní bratři odvážně svírající svou pušku ale mají strach, i když ví že tam nahoře nikdo nezbyl.
Zvedá se vítr a déšť se valí ještě víc. Z dálky se ozývá bouře a muži jsou připravení.
Ozve se zapískání píšťalky a muži se vyvalí ze zákopů jako hejno vran. Běží k dalšímu a nic je nemůže zastavit. Zastavit ty tisíce mužů. Vidím tváře mladíků, starců. Jeden mohl být učitelem, druhý továrníkem ve válce si však byli rovni. Každý stejnou uniformu a každý stejný úděl. Dobít další metr dobít další zákop. Zemřít.
Už jsou skoro na kopci a těší se že přežijí další den. Mýlí se.
Ze zákopů na kopci, zvednou se jen černé přilby. Stovky černých přileb s kovovými trubkami tam kde by měly být obličeje a Německé kulomety protnou to zdánlivé ticho. Trhají těla a ta těla křičí. Křičí bolestí když padají k zemi. Když jejich krev barví zem.
Slyším jejich duše jak pláčou jak pláčou nad svým skonem. Jak chtěli domů ale ne teď už domů nepřijdou .
Kulomety se nezastavují a stejně tak ani muži běžící na kopec. Tisíce jich běží a tisíce jich padnou a zbyde jen krvavě rudá zem.
Nebojte se braši já tu s vámi jsem. Nosím černý šat a mou společnicí kosa jen.

Kdo jsi? Co chceš?

2. ledna 2015 v 23:36 | Keller |  Články
Tak uběhlo sedm let co jsem naposled byl na nějakém blogu. A ačkoliv bych to nikdy nečekal tak na radu mé dobré kamarádky zakládám tento skromný blog, na kterém bych moc rád šířil mé povídky.
Není jich mnoho, já nejsem člověk který by se dokázal hodiny soustředit, sedět za psacím strojem ( čti wordem) a psal a psal a psal. Prokrastinace bohužel zasazuje do všeho a to i do mého milovaného psaní.
Ale abych se dostal k tématu a furt neodbíhal a konečně se dostal k odpovědi na otázku kdo jsem a co tu vlastně chci.
Jmenuji se Michal ale říkejte mi Keller ( o původu tohohle jména si popovídáme jindy) je mi 17 let a rád bych zde postoval své krátké článečky a případně i některé mé povídky které jen tak leží v softwarovém šuplíku ladem a sedá na ně imaginární prach.
Taky doufám že se seznámím s jinými lidmi se zálibou v tom "náhodném" mačkání písmenek na klávesnici vyměníme pár zkušeností a nějaký ten nápad.
Předem se omlouvám za mou gramatiku. Ač to bývalo horší (jak by má dobrá kamarádka která čte mé pokusy od začátku podotkla) stále to není perfektní. Pokusím se zlepšit.
Takže... těším se do budoucna a snad se budou mé článečky líbit.
Zdárek :))