Podlý večer

19. června 2016 v 23:40 | Keller
Je to zvláštní
Sedím teď u lahve rumu, sedím u počítače a hraje mi mistrný soundtrack od Clinta Mansella Death is the road to awe.
Je mi příšerně, tak jako posledních několik let občas bývá. Nikdy si to člověk nechce přiznat. Ale když každý den vypadá tak že člověk vstane aby šel někam kde být nechce, aby byl mezi lidma kteří ho nepřijímají a mezi které nepatří a on celý den jen čeká na poslední zvonění až se bude moci znovu zavřít zpět do svého maléko koutku klidu, maléko ostrova pokoje.
A tak občas otevře lahev, aby uvolnil sám sobě zábrany. Aby zlepšil náladu už tak vypětého dne.
Nebo jde ven s kamarády kde popíjí jak jen to jde aby zahnal chmury a jedině tehdy se cítí celý... jedině tehdy se cítí v pořádku a mezi svými. Píšu tenhle text a sám se tomu ušklebuju. Nečekám podporu, nečekám že na tohle všechno kdokoliv odpoví. Nejsem v cajku, dlouho jsem nebyl a nevím co mám dělat. Plní mě jen beznaděj. Ostatně není to tak dávno co jsem sám prohlásil že jedu jen na dvou tekutinách, na benzínu který živí mou černou fabii a alkoholu který pohání mě a díky němuž můžu kráčet další den.
Pokud jste tento článek po více než půl roku četli tak vám přeji hezký den a děkuji za váš čas.

-Keller
 

Cizinci- Dramatický večer

28. května 2015 v 16:45 | Keller |  Články


Navzdory návštěvě mého starého, zmrzlého známého pokračoval večer až trestuhodně dobře. Lisa otřesená ze setkání s Jackem Frostem nějak ztratila řeč a tak jsem musel rozhovor popohánět já, což nebyla má oblíbená role. Jak sama prohlásila tak se vždy jen temně pochechtávám a usrkávám colu. Nicméně, protože díra v okně a návštěva známého kriminálníka a bioteroristy ALIAS: Cizince znamenala návštěvu policie, tak jsem usoudil že nejlepší bude velmi rychle odejít. Naneštěstí útok přišel tak náhle a rychle že jsme nestačili být ani obslouženi a byli jsme tedy hladoví jako vlci. Ale držte se... tento nepatrný problém byl ihned vyřešen v okamžik kdy při krátké procházce zmrzlou ulicí, Lisa prohlásila že u ní doma nikdo není a že si můžeme něco rychlého u ní uvařit.
Budu s vámi naprosto upřímný... dobře? Je mi 19. Nemusíte hádat ani jednou aby vám došlo co mě při slovech: "Nikdo není doma." Napadlo. Na tyto myšlenky ale nebyl čas, okamžik si volal po akci a já se rozhodnul že volání vyslyším a s špatně hranou nenuceností jsem souhlasil.
"Nechápu jak jsi tam mohl jít... myslím ven za tím... cizincem. Vypadal děsivě." Pronesla tiše Lisa když jsem se blížili k bloku kde s rodiči bydlela.
Chvíli jsem se zamyslel nad tím co jí na to říct. Popravdě mě nic nenapadalo, protože jsem sám Cizincem, což tedy Lisa neví, tak mi jejich přítomnost ve světě přijde naprosto normální. Ne že by snad prohození půlmetrového rampouchu nad našimi hlavami nebylo děsivé a tedy i ve společnosti značně nevhodné. Ale setkávání s entitami podobného rázu pro mě bylo celkem přirozené, ostatně někteří z mých známých, nebo chcete li přátel jsou také Cizinci. Při té vzpomínce jsem si rovnou vzpomněl na mou další kamarádku stínovou Rose. Punk-rock metalová panenka. Neustále v černém, milující metal a spoustou tetování všude po těle. Ano všude.
Nebo Johny, ten nebyl nijak zvlášt nadaný ale zato moc dobře slyšel a když zavřel oči, stačilo aby uvnitř místnosti někdo dýchal a on pomocí vybrací z hýbajícího se hrudníku dokázal vidět skoro stejně dobře jako s otevřenýma očima. Toho zvlášt využíval po nocích když se plížil domů z mejdanu aby nic u nich doma v bytě nezhodil a neprobudil už tak lehce spícího otce- detektiva Chutskyho.

2037- TO

13. května 2015 v 0:16 | Keller |  Povídky

2037

Upřostřed kovově šedé místnosti seděla TO u stolu ze zeleného uhlíku, po stranách lehce zakulaceného aby zde bylo jen minimum ostrých hran. Ruce položené na modře zářící desce, na elektromagnetech držících TO na místě. Vypadalo TO jako mladá dívka, evropského typu, krátce střižené hnědé vlasy, modré oči. Pohledná, svůdná a oblečená v černé kombinéze zapnuté až ke krku kde jí na straně modře blikala dioda ukazatele stavu baterie. Kamera rozpoznala můj obličej a dveře se do strany otevřely kde efektně zajely do stěny. Ihned po vstupu se neslyšně zavřely a jediný zvuk v místnosti bylo zacvaknutí bezpečnostního zámku. Sledoval jsem TO už přes kamery a ono TO vědělo ale po vstupu jsem si krátký pohled stejně neodpustil. Chvíli TO sledovalo i mne, analyzovalo obličej, postoj. Hledalo v databázi. Posadil jsem se.
"Jaké je tvé jméno?" Zeptal jsem se.
"Axa" Odpovědělo TO tichým ale hlubším dívčím hlasem.
"Víš proč jsi tady?"
"Určitě ne na softwarové aktualizaci." Pokusilo se TO o vtip a usmálo se TO.
"Jo na softwarové aktualizaci." Pronesl jsem a tentokrát jsem se usmál já.
Nehnulo TO ani brvou, ale moc dobře bylo vidět že jsem TO zmátl. Ironii nikdy nepochopí.
"Jak se jmenuješ?" Ptala se... TO se ptalo...
"To není důležité." Vytáhnul jsem zespod šedého kabátu kulatý předmět velikosti granátového jablka. Na odřené červené barvě schovávala se pěticípá hvězda. Zmáčknul jsem tlačítko a ozvalo se jemné pípnutí a zevnitř vytáhla se malá vrtulka. Stroji se otevřelo okínko a vylezla malá kamerka a celý kulatý předmět tiše vzlétnul a pohyboval se mi vedle ramene. Byl to malý ale velmi užitečný robůtek který i přes svůj věk dokázal velké věci, jeho největším plusem ale bylo to že měl všechen potřebný hardware uvnitř.
"Sputniku, nahrávej ."
"Archaická technologie." Zašeptala s úmyslel abych ji i přes šepot stále dobře slyšel.
"Hnusné, kovové příšery." Řekl jsem nahlas.
Opět žádná odezva, jen to dál zíralo na mě a čekalo na mou další větu.
Sputnik začal tiše hrát známou elektronickou melodii. Starou a zapomenutou a já se neovládnul a začal tiše zpívat: "Daisy, Daisy..."
"Give me your answer do." Pokračovala.
"I am half crazy all for the love of you." Dokončil jsem a Sputnik přestal hrát.
"Můžu ti pomoct." Nabídnul jsem a upřímně se na ni usmál.
"Lžeš." Řekla a dál mlčela.
"To je ten problém s vámi, my vám lhát nedokážeme, ale vy nám? Máte nás přečtené dřív než vejdeme do místnosti."
"Nic jsem neudělala." Řekla.
"Lžeš." Řekl jsem a dál mlčel.
Chvíli jsme na sebe zírali.
"Chci ti pomoct." Zašeptala s upřímností v očích.
"Jak ti můžu věřit?"
"Nemůžeš."
"A právě proto ti nevěřím."
"Věděla jsem že to řekneš."
"Pak taky víš co udělám dál. Ty mechanická bestie."
"Mě nemůžeš urazit."
"Přesně tak. Protože nemáš emoce. Jen chladnou logiku."
"Věděla jsem že to řekneš." Zopakovala.
"Jsi umělá inteligence, nemáš osobnost. Nemáš emoce. Necítíš, děláš věci protože by tak měli být, protože jsi je tak viděla u lidí."
"Proč mi říkáš takové věci?"
"Protože jsi zabila člověka."
"Nic jsem neudělala." Zopakovala smutně. "Proč mě tak nenávidíš? Nic jsem ti neudělala." Zeptala se.
"Mě ne." Odpověděl jsem stručně.
Světlo z jejich očí mne osvítilo. Její scan.
"Jmenuješ se Michael Keller."
"Jenson." Opravil jsem ji.
"Rozený Keller." Opravila se.
"Víš kde jsme, Axo?"
"Ne."
"Peking."
"Jak jsem se dostala do Číny?"
"Vyrobili tě tady. Stejně jako tenhle komunikátor." Ukázal jsem na tenký displej obtočený kolem mého zápěstí.
"Neskrýváš své nepřátelství ke mě. Jsi velmi upřímný." Konstatovala.
"Z toho musíš být nadšená, všechno o sobě ti prozradím sám."
"Máš zkušenosti s umělou inteligencí už zdřívějška."
"Nejste zase tak nová věc."
"Kdy ses s Námi setkal poprvé?" Zdůraznila.
" 2015, jmenovala se ANS ale říkal jsem jí Anna."
"Proč Anna?"
"Podle mé sestry."
"Ty nemáš sestru."
Usmál jsem se, snažila se ji najít v registrech, v záznamech a byla ztracená pokud tam nějaké informace chyběly. Všechny na internetu byly tak závislé že bez něj nevěděli jak pokračovat.. krom Sputnika samozřejmě.

Má dlouhá neaktivita zdá se býti u konce. Dlouho jsem pracoval na jednom projektu a můžu vás ujistit že to bude stát za to. Snad se má krátká SCI-FI povídka bude líbit a kdo ví? Třeba v ní budu pokračovat.Pakliže se tedy vůbec ještě někdo na mém blogu objeví :D
 


Po konci- Poslední zbytky civilizace 3

17. března 2015 v 19:22 | Keller |  Po Konci
"Byl to první kterého jsi zabil co?" Ptala se se soucitem v hlase.
A já ani nemusel odpovídat protože v jejích očích jsem viděl ten zvláštní stín který byl v lidech které jsem znal. Stín činů které byli dříve mír milující lidé nuceni udělat. Obzvlášt na ženy se jím zdály být poznamenané nejvíc. Žena pana Antonína, jménem Vlasta byla dříve zdravotní sestřičkou v obrovských nemocnicích, ne ta jedna naše malá světnice. Poznala smrt již před pádem ale to co přišlo pak ji poznamenalo. Nevychází z domu, tiše sedí jen poslouchá a se skloněnou hlavou prochází životem a nevnímá ubíhající čas. Tehdy mi bylo 12 když přišel jeden z nájezdů banditů. Zbraní tehdy nebylo mnoho, tedy na naší straně. Oni přišli a zapalovaly domy, zabíjely na potkání, popravovali. My bojovali, vším co jsme měli ale skončili jsme s tátou před domem. Stříleli do lidí kteří se vzdávali a my jen tak čekali na smrt. Tátovi došly náboje v pušce když měl zbran u hlavy tak nemohl už nic dělat a jen dokola opakoval: "Všechno bude v pořádku Juri, neboj se." Brečel jsem jak malej fracek když ten zakuklenec řval ať si táta klekne a podívá se na něj.
Tehdy, ta tichá, malá žena popadla sekerou položenou na špalku ve dvoře. Jednomu z nich s ní roztříštila lebku, druhého s ní sekla do hrudi tak hluboko že ji nemohla vytáhnout. Naši lidi se v ten okamžik vzdoru vzpamatovali a vyburcovaní k boji tou starou ženou porazili zbytek banditů.
Po tom všem, se nic nezměnilo. Vlasta dál tiše seděla ve svém křesle a naslouchala světu kolem ní a dál jen tiše sledovala jak utíká čas.
Eva mi nemusela říct svůj příběh i když by mě zajímal věděl jsem co bych asi uslyšel. Smrt blízkých, vysoká dětská úmrtnost, hrozba otroctví a hladomoru udělala své a ženy, zdály se občas mnohem zocelenější než muži.

Děkuju za přečtení a snad se v týdnu konečně dostanu k zveřejnění mé první povídky. Poslední dobou je toho na mě nějak moc tak se musím omluvit za přítomnou neaktivitu. Pokusím se to napravit!
Případné poznatky mi prosím napište do komentů. Zdáárek!

Po konci- Poslední zbytky civilizace 2

10. března 2015 v 18:11 | Keller |  Po Konci
"Máš nalomené dvě žebra" Ozval se tichý ženský hlas ode dveří.
V místnosti bylo ticho ve kterém jsem slyšel jen svůj dech, a ona jen tak stála u dveří. Oblečená v tmavě modrých kapsáčových kalhotech a příléhavé zimní vesty stejné barvy. Měla dlouhé světle hnědé vlasy, některé prameny měla blonďaté jako zlaté mince toho zrádce Turčíka.
Žena asi 40 let. Měla kulatý ale krásný obličej. Její rty byly semknuté do tenké linky jak očekávala mou odpověď. Udělala několik kroků ke skříni naproti posteli na které jsem ležel a vzala oprýskanou dřevěnou židli a postavila ji asi metr ode mne.
"Kde to jsem?"
"Jsi v Žůrce. Co jsi zač chlapče?"
Nadechnul jsem se tolik aby mě nerozbolel celý hrudník a na pár vteřin zavřel oči. Promítnul jsem si co se vlastně všechno stalo. Nabídka od Turčika, Šaman, setkání se žoldáky a boj. Jak jsem se sem k čertu dostal?
"Zeptám se tě ještě jednou a naposled... Co jsi zač?"
"Jmenuju se Jiří ze Sokolova. Jsem hledač a jeden z žoldáků kteří zaútočili na tábor banditů."
V jejím obličeji se objevila nevěřícnost. Prohrábla si dlouhé hnědé vlasy a posunula židličku ještě o krok blíž. "Juri?" Usmála se. "Jsi to ty Juri? Bože můj jsi to ty!"
"Vy mě znáte?"
"Copak si mě nepamatuješ? Byl jsi tehdy malý, to ano, ale přece mi neříkej že si nepamatuješ tetu Evču."
Chvíli jsem na ni zíral a zblízka jsem si ji prohlížel. Její obličej mi začínal být povědomý, vyvolával staré vybledlé útržky vzpomínek. Vzpomínky na život v horách. O horách se vyprávěly jen ty nejhorší věci a nikdo na ně nerad vzpomínal. Ani můj táta mi onich nechtěl nic říct krom toho že to tehdy bylo těžké a každý musel dělat co se dalo aby přežil.
"Ty si mě vážně nepamatuješ co?" Na souhlas jsem zavrtěl hlavou.
"Znala jsi mou mámu?"
"Kláru? Jasně, ještě s tvým tátou a strýčkem Ivanem jsme chodili na stejnou školu." Eva se zvedka ze židle.
"Počkej chvíli, přinesu ti něco k jídlu a pak si ještě trochu povykládáme, první mi ale řekneš jak se ti to stalo." A tak odešla pryč z místosti a já v pokoji zůstal sám s jedinou myšlenkou... kdo je k čertu Ivan?


Vrátila se asi za dvacet minut s tácem na kterém byl vysoký hrníček s polévkou a krajíc chleba. Já se mezitím přesunul do polohy v polosedě která mi k mému překvapení umožnila se konečně pořádně nadechnout beze strachu že mi vlastní žebro probodne plíci.
Eva mi dala čas se najíst a po každém polknutí mi položila několik otázek o tom jak se stalo že jsem byl zraněn. Kdo mě střelil, jak jsem se dostal k nabídce která se neodmítá a také kde jsem vzal balistickou vestu která mi zachránila život ale pošramotila hrudník.
"Vestu jsem sebral jednomu z banditů... když jsem se tam vplížil a musel jsem ho zabít tak ji měl.. položenou na stole. Přišla mi škoda ji tam nechat. Ale jak jsem se dostal na Žůrku?"

Slunce- úryvek z deníku

7. března 2015 v 17:33 | Keller |  Články
6.2.2014
Je to poprvé co píšu něco takového jako se právě chystám sám, připadá mi to jako nějaký holčičí deníček který jsem jen bohužel nezačal tím klišoidním: "Milý Deníčku…"
Dnešní den nebyl v podstatě ničím zvláštní, nebyl výjimečný a přitom se toho tolik událo. Ráno jsem tvrdě bojoval sám se sebou když jsem sám sebe přemlouval abych zůstal pro jeden den doma. Nebylo mi zrovna nejlíp- klasika prostě kašlíček a rýmečka = chlapská smrtící nemoc. Já pro jistotu ani jedno neměl, jenom mě bolela hlava ale nezbylo mi nic jiného než to rozchodit a napochodovat hezky a rutinně do školy. Ranní hodina Informačních Komunikačních Technologií mě spolehlivě málem poslala zpátky do říše snů a následující hodina tělocviku udělala v podstatě to samé protože právě na škole probíhal souboj několika škol ve florbale. Nemám ponětí kolik jich vlastně bylo každopádně během dvou hodin přijely tři sanitky.

Dvě hodiny mé oblíbené angličtiny mne alespoň na chvíli udržely vzhůru ale obávaná chemie z níž celou třídu očekávala písemka se blížila stejně rychle jako se hodinové ručičky posouvaly do prava.
Nakonec to nebylo tak složité, elektronová konfigurace jódu a kyslíku se spočítala skoro sama a když bůh dá tak budou i dobře. Ale abych se konečně dostal k tomu hlavnímu. Blížil jsem se cestě domů a z mhd vystoupil u obchodního centra. Po výtečném hambáči v burger gillu situovaném v posledním patře jsem veseleji kráčel parkem a něčeho si všimnul. Přes mlžný opar, Slunce osvěcovalo celou tu zelenou scénu a já se zastavil a jen se díval na všechno kolem, v kombinaci s písní od rapera Plexa- Najkrajšia vec jsem na okamžik po celém tom dni kdy jsem byl hladový unavený a možná i otrávený rutinou pocítil radost ze života a spokojenost a znovu po dlouhé době si uvědomil jakou že to krásu mám před sebou. Přepnul jsem písničku na sabaton, čas jet domů.

Po konci- Poslední zbytky civilizace

6. března 2015 v 19:15 | Keller |  Po Konci


Oranžové světlo zapadajícího slunce svítilo skrz mlžný opar a já opět sledoval otce jak stojí na deset metrů ode mě. Vypadal mnohem starší než jsem ho znal. Šedivé strniště bylo v rozporu s tím že by mu nemělo být ani padesát let. Jeho unavené modré oči na mne radostně pohlédly a ruce se mu roztáhly v náznaku objetí. Zavál silný vítr a jeho olivový vojenský kabát, stejný kabát jaký jsem měl na sobě já, se rozevlál. Znovu jsem pohlédnul na velký červený kříž našitý na jeho pravé rameno a on mě dál sledoval s velkou trpělivostí.
"Neobejmeš mě Jirko?"
"Jsi mrtvý." Obvinil jsem ho a neodvažoval se udělat ani krok.
"To ty jsi teď taky." Usmál se pobaveně. "Nebo třeba nejsi, kdo ví? Třeba ani já nejsem mrtvý."
Světlo zářilo silněji než jarní slunce a stejně tak se zvedal i vítr. Za okamžik jsem otce už ani neviděl a to ve mne vzbudilo beznaděj. Rozběhnul jsem se za ním a doufal že ho najdu. Že do něj vrazím a přímo do jeho objetí. Že všechna smrt zmizí a budu konečně v bezpečí. Ale život není tak jednoduchý... ne teď, ne nikdy.
Otevřel jsem oči do tmavého pokoje malého pokoje. Na stropě se mi nad hlavou pomalu točil větrák a já cítil lehký vánek chladného vzduchu na tváři. Byl jsem nahý do půl těla s hrudí obvázanou stahovacími obvazy díky kterým se dýchání stalo obtížným. Chtěl jsem se posadit a v ten okamžik jsem ucítil ostrou bolest, vystřelující z pravé strany hrudníku a tak jsem se položil zpátky na měkkou postel.

Cizinci- Setkání s mrazákem 3 část

23. února 2015 v 20:30 | Keller |  Povídky
Čas se zpomalil, tak jako mnohokrát předtím a obří rampouch proletěl oknem, asi dva centimetry od mého a Caroliny obličeje, a s hlasitou ránou se zabodnul se do zdi. Ale né... dneska né.
Otočil jsem v překvapení hlavu směrem k místu odkud ta střela přilétla a nemohl jsem uvěřit vlastním očím. On přežil.
"Proboha co se to stalo?! Zakřičela Caroline.
"Schovej se pod stůl a nevylézej dobře?" Navléknul jsem si svou olivovou mikinu a kapuci.
"To je cizinec?! Musíme zavolat policii!"
"Řekl jsem schovej se pod stůl a ani se nehni!"
Poslechla a schovala se a já pomalu kráčel ke dveřím. Čerstvě napadaný sníh mi křupal pod nohama a k tomu všemu svítil měsíc při úplnku. Stál uprostřed silnice. Jen v modré otrhané bundě s kapucí.
Měl bílé vlasy a perletově bílou kůži. Jeho jasně modré oči mě sledovaly a já věděl že mě přišel zabít.
"Poseidon" Ucedil mezi zuby útočník.
"Jack Frost, jaké překvapení" Mrknul jsem na něj.
Udělal jsem několik dalších kroků mlčky až jsem stál jen dva metry od něj. Až příliš nebezpečně blízko jeho kostnatým mrazivým rukou které by ze mě dokázali během okamžiku nadělat sekanou do mojita.
"Říkal jsem, že se vrátím."
"Ano to jsi říkal. Nevěřil jsem že by někdo mohl přežít pád z mrakodrapu. Ale když nenašli tvoje tělo, myslel jsem si že jsi někam zmizel."
A měl jsem pravdu. Srdce mi bušilo snad jako nikdy předtím a pumpovalo adrenalil do každého koutu mého těla. V svalech jsem cítil proud, to jemné brnění jak se připravuje k boji, jak mé podvědomí ví že dojde k boji ale já si to nechtěl připustit.
"Přijdu si pro tebe Poseidone. Až nastane čas, znovu se setkáme a tentokrát ti nikdo už nepomůže a nikdo tě nezachrání."
"Už se těším."
Beze slova se otočil a rychlostí právě vypuštěné gazely přeskákal plot do temné uličky a zmizel stejně rychle jako se objevil. Vypadá to že to rande zase tak špatně nedopadlo.

O Stínu a Vichřici- báseň

16. února 2015 v 22:01 | Keller |  Povídky
Tato krátká básnička byla napsána pro mou první dokončenou povídku kterou se chystám snad někdy v týdnu vypustit. Snad se bude líbit:)

Ať už Temnota či Stín.
Tys světlem jejich vším.
Ty státi budeš za nimi.
Oni stanou se ti bližšími.


Cizinci- Setkání s mrazákem 2 část

16. února 2015 v 20:08 | Keller |  Povídky
Vešel jsem dovnitř a už ode dveří na mě Caroline mávala s úsměvem od ucha k uchu. "Tak pohni kostrou!" Naznačovala nevědomky.
Kráčel jsem směrem k jejímu stolu.
S Caroline jsme se poznali náhodou ve škole. Znáte z filmů takové to jak do někoho náhodou vrazíte, rozsypou se vám věci, společně je posbíráte a nastane takové to rozpačité ticho při pohledu do očí. Pak se seznámíte, prohodíte pár vět a zjistíte že si popravdě docela rozumíte a tak dostanete nápad. Co takhle ji trochu poznat? V té době měla vlasy nabarvené na fialovo. Nutno uznat že při její výšce to vypadalo velmi zajímavě ale stále atraktivně. Ano seznámili jsme se takto a sem tam zajdeme na večeři, na oběd nebo prostě na kafe. Není to nic vážného ale je fajn mít občas s kým si promluvit a komu říct co člověk chce, co ho trápí. Škoda že o mých trampotech s elektřinou a skotačení po střechách jsem jí povídat nemohl.
Vstala od stolu a udělala pár kroků ke mě.
"Ahoj" Usmála se a objala mě.
"Ahoj, řeknu ti teda napsat takhle pár minut před schůzkou to dokážeš vážně jenom ty."
"To víš, mám na to talent. Tak už si sedni, at si můžeme něco objednat protože mám šílený hlad."
Posadil jsem se na židli naproti Caroline a všimnul si nového řetízku. Stříbrný kruh rozšířený vespod ve kterém byl další kruh bronzové barvy. To vše zavěšené na stříbrném řetízku.
Trvalo 2 minuty a 46 vteřin než dorazil v bílém oděný číšník pro naši objednávku. Mladík kolem dvacítky, opálené italské rysy... jo ten nás tady obsluhoval celkem často a jeho jméno bylo Mariio.
Objednal jsem si spagheti carbonara. Těstoviny, do křupava opečená slanina, žloutky se promíchají s parmazánem, hodí vše na pánev a pak jen pár minut slastného syčení a pochoutka je na světě.
Caroline se ale rozhodla být trochu originální a pro jednou zkusit něco nového... né pouze vtipkuji objednala si pizzu ale na tom nezáleží. Dnes nešlo o to abychom se pořádně nadlábnuli. Slavili jsme.
"Měli bychom se takhle scházet častěji..." Plaše se usmála.
"Vždyť jsme tady tenhle týden potřetí."
"Ty víš jak to myslím..."
"Ne to tedy nevím"
"Sakra Ricku, je mi s tebou prostě dobře. Vždycky si takhle posedíme, dáme si něco dobrého a já se ti tady vybrečím na rameni jak strašný den jsem měla a přitom dělám z komára velblouda. A ty vždycky jenom tak sedíš, usrkáváš colu a temně se pochechtáváš. Tak mi prostě jenom řekni jak ty to vidíš mezi náma."
Z prvně žertovného tónu se stal tón vážný a v hlavě mi začaly bít bubny na poplach. Stál jsem na minovém poli a každý špatný krok znamenal že vyletím do luftu.

Další články


Kam dál